„Jak to začalo?“ zeptal se tentokrát Troy na další otázku.
„Přesně to nikdo neví. Neví se, proč začali vraždit, ale začalo to samozřejmě u nikoho jiného než u židů. V jejich sklepě se našlo kolem 5 zmasakrovaných dětských těl. Na zahradě pak syn vrahů (její dědeček) našel dalších 10 těl. Bylo to všude. Lidé z všelijakých koutů světa se přijeli podívat k jejich domu. Před pár lety si jejich syn(její dědeček) vzal spolu i s jeho manželkou život. Našli je na hromadě lidských těl a kostí.“
„To si pamatuju. Není to zase tak dávno, že? Bylo to ve všech novinách,“ poznamenal Troy.
„A co její rodiče?“ zeptal jsem se na další otázku, která mě zajímala.
„Byli zavražděni, když jí byly čtyři roky. Vše viděla.“
„Kdo ji vychovával?“ zeptal se Troy, i když si myslím, že tušil, kdo.
„Další vrahové.“
„Teoreticky za to nemůže. Celá její rodina je a byla bláznivou. Vždycky se našel někdo, kdo si zamiloval vraždění.“
„Stejně ji to neomlouvá,“ řekl jsem se zvýšeným hlasem.
„To ano, ale…“ Pokroutil jsem hlavou.
„Měla bys na to jiný názor, kdyby ti zabilo tvého blízkého,“ řekl jsem.
„Ale přesto,…“ pokusila se mi odporovat, ale stejně jako předtím i tentokrát jsem ji přerušil.
„Mio, o tomhle s tebou nebudu diskutovat!“ řekl jsem s mírně zvýšeným hlasem. Přikývla.
„Promiň.“
„To je v pohodě, ale ty nevíš, jaký to je. Je příšerný, když ti jednoho dne zavolají, že si tvá sestra vzala život. Ta sestra, která ti byla vždy oporou. Ta, která nikomu nikdy nedovolila, aby ti ublížil. Ta, která mě vždy milovala, utěšovala, rozesmívala a podnikala se mnou ty nejrůznější blbosti. Ona byla mou součástí a teď, když už nežije, část mě je prázdná a zřejmě už ji nikdo nikdy nezaplní. Je to šílenej pocit vstát každé ráno a vědět, že už ji nikdy neuvidím. Že prožívám něco, co ona nikdy neprožije. Ten pocit mě zabíjí.“ Podíval jsem se na Miu, která měla slzy v očích.
„Omlouvám se,“ omluvila se a jedna slza jí začala stékat po tváři.
„Nechtěl jsem tě rozbrečet. Já… Nemyslel jsem to tak. Jen jsem chtěl, abys mě trochu líp pochopila a netvrdila mi tady, že Emily za to nemůže. Ano, žila v takovém prostředí, ale i přesto nemusela začít vraždit. To bylo její rozhodnutí.“ Mia přikývla. Začala ještě víc brečet. Vystrašeně jsem se podíval na Troye. Čekal jsem, že mi nadá.
„To je v pořádku. Je jen trochu citlivější,“ zašeptal a mávl nad tím rukou. Objal Miu a políbil ji do vlasů. Začal ji utěšovat.
„Mám jít?“ zeptal jsem se.
„Nemusíš,“ odpověděl mi Troy. Díval jsem se na to, jak se Mia postupně uklidňuje v náručí svého milovaného. Když nad tím tak přemýšlím, možná bych už taky chtěl mít někoho, koho bych miloval. Ale to nejde. Pořád by mě provázel strach, že znova zklamu a má láska zemře. Taky by to bylo hodně nebezpečné kvůli hře. Myslím, že jeden odstrašující příklad mi bohatě stačí.
Mia se už úplně uklidnila. Troy ji tentokrát políbil na rty.
„V pořádku?“ zeptal se jí a pohladil ji po vlasech. Mia kývla na souhlas.
„Omlouvám se,“ řekla a usmála se na mě.
„Nemáš za co.“ Znova se usmála a dala si vlasy za ucho.
