„To je… Je to Niall?“
„Jo, je. Niall řídil to auto, které zabilo Eleanor. Proto si myslím, že to jen tak nějaká nehoda nebyla.“
„Pomůžete mi zjistit pravdu?“ zeptal jsem se ho s nadějí v hlase.
„Jo, od toho jsem tady.“
„Můžu mít jednu otázku?“
„Ptejte se,“ vybídl mě.
„Proč to děláte? O tohle jsem vás nikdy nežádal. Musíte proto mít nějaký důvod.“ Detektiv polkl. Díval se někam za mě. „Nemusíte odpovídat, pokud nechcete,“ dodal jsem po nějaké chvíli. Detektiv trhl hlavou.
„Ne, to je v pořádku,“ řekl. Přesunul svůj pohled na mě. „Myslím, že by bylo lepší, kdybychom si začali tykat. Přece jenom to, co vám chci říct, je docela osobní.“ Vstal jsem a otřel jsem si ruku do kalhot.
„Louis.“ „Liam,“ představil se svým jménem a potřásl si se mnou svou pravou rukou.
„Jestli mi to nechceš říct, neříkej mi to.“
„Řeknu ti to. Potom to spolu zapijem,“ řekl a dál chtěl pokračovat, ale zastavil jsem ho.
„Tak se na to napijeme už teď, ne?“ zeptal jsem se ho s úsměvem na rtech. Přikývl a taky se usmál. Vstal jsem a šel jsem do své moderně vybavené kuchyně pro nějaký dobrý alkohol. Vzal jsem dvě sklenky s whiskey a odnesl jsem je zpět do obýváku, kde jsem je pak položil před Liama. „Tak povídej,“ vyzval jsem ho.
„Popravdě, tvůj případ jsem vzít nechtěl, ale vždy než nějaký přijmu, nebo odmítnu, přečtu si, o co mě někdo žádá. Už přes rok jsem si nevzal nějaký důležitější případ. Čas by sice byl, ale ztratil jsem chuť něco řešit, spolupracovat s policií, nebo pomáhat druhým. Proč bych měl pomáhat druhým, když mně nikdo nepomůže, když já potřebuji pomoct?“ „Přesně,“ pomyslel jsem si. „Měl jsem ženu. Byla krásná a já ji miloval. Jmenovala se Sophia. Dávala mi vše, co jsem potřeboval. I přes všechny nesnáze tu byla se mnou a překonávala mé překážky. Znala mě tak jako nikdo jiný. I když jsem někdy choval jako totální idiot, i přesto tu byla se mnou. Snášela mé nálady. Respektovala mě a mou práci. Prostě jsem si lepší manželku nemohl přát.“ V jeho očích se objevily náznaky slz. Bylo mi jasné, že budeme potřebovat víc whiskey. Vstal jsem a přinesl jsem celou její láhev. „Ta láhev asi nebude stačit,“ poznamenal, když jsem se vrátil.
„Zásob je dost. A noc je mladá.“ Přikývl a pak znovu začal pokračovat ve svém příběhu.
„Kvůli své práci jsem musel odjet do Paříže, kde jsem měl být dva týdny. Pomáhal jsem akorát řešit polici jeden případ, ale to je jiný příběh. Každý den mého pobytu jsme si spolu volali nebo alespoň psali, ale asi dva dny před mým odjezdem mi přestala volat. Věděl jsem, že budou za chvíli maturity a ona jako učitelka bude mít hodně práce. Naplánoval jsem si, že ji překvapím v práci s čokoládou a medvědem v ruce. Den před odjezdem jsem všechno koupil. Hned z letiště jsem si stopnul taxíka a nadiktoval jsem mu adresu, kde pracovala. Nemohl jsem se dočkat jejího výrazu, až zaklepu na dveře od jejího kabinetu a ona mě uvidí. Těšil jsem se, až ji obejmu a políbím na její měkké rty.
Konečně jsem stál u těch šedých dveří a klepal jsem na ně. Okamžik na to jsem vstoupil do kabinetu. Hned jsem uviděl Sandru, Sophiinu kolegyni. Slušně jsem ji pozdravil, zeptal jsem se jí, jak se má a pak jsem se zeptal na otázku, která mě ze všeho nejvíc zajímala. Na to, kde je Sophia. Řekla, že včera nebyla v práci. Den předtím jí bylo zle. Měl jsem špatný pocit. Něco se stalo. Poděkoval jsem jí a rozloučil jsem se s ní. Vyšel jsem z jejich kabinetu a hned jsem vytáhl mobil. Zkoušel jsem jí volat. Nezvedala to. Vyšel jsem před školu a zavolal jsem si taxíka. Mé srdce tlouklo jako o závod. Ještě víc se roztlouklo, když se v taxíku rozezněla melodie mého mobilu. Našmátral jsem mobil a v naději jsem se podíval na obrazovku. Musí ti být jasné, jak moc jsem byl zklamaný, když tam nebylo její číslo. Zklamanost vystřídalo znepokojení a zmatení. Volal mi totiž jeden z policistů. Živě si pamatuju, co mi řekl: ‚Liame, měl bys přijet k Jamesovi. A to co nejdřív.‘
Můj špatný pocit ještě víc začal narůstat. Řekl jsem řidičovi, ať na to šlápne. Celou cestu jsem si představoval všelijaké scénáře, které by mohly nastat. Samozřejmě, že jsem si taky představil, že by mohla být mrtvá, ale říkal jsem si, že to není možné. Vyběhl jsem schody, které vedly do budovy, kde měl kancelář a pitevnu James. Jako tornádo jsem vběhl do jeho kanceláře. Ptal jsem se, proč mě sem zavolali a proč odsud vychází rodiny, které nekontrolovatelně brečí. ‚Někdo se jim pomstil. A nevynechal z toho ani tebe a ani Sophii.‘ Při zmínce jejího jména by se ve mně krve nedořezali. Viděli můj výraz. James přečetl mé myšlenky. ‚Je mrtvá.‘
Asi víš, co následovalo. Nenáviděl jsem celý svět a hlavně sebe. Jestli se ptáš, proč ti pomáhám, je to pro to, že nás postihl podobný osud. Četl jsem zprávu o tvé sestře a nemyslím si, že to byla sebevražda. Spíš si myslím, že ji zavraždil někdo z nich. Jen zatím nevíme kdo.“ Zůstal jsem na něj hledět s otevřenou pusou.
„Jak jsi to zjistil o Claire?“
„Jak jsem říkal, vždy si zjistím věci o mých zákaznících a ty nejsi žádnou výjimkou,“ odpověděl mi a pokrčil rameny. Pak si nalil další pohárek whiskey.
„Nalij mi taky, prosím. Byl to silný příběh,“ řekl jsem a podal jsem mu svou prázdnou sklenku.
Tak, máme tady další část, která je tak brutálně krátká až je mi z toho ještě víc zle. (Jen tak pro zajímavost: ve čvrtek jsem jela nonstop-28hodin, pak jsem měla zdravotní potíže a ještě teď je mi blbě, a proto je část tak krátká a až dnes) Z částí jsem na 50% spokojená. Část by byla i delší, ale nemám to dál promyšlené a chci si na tom teď dát záležet a promyslet to.
Trošku mě zkalamalo, jak klesl počet čtenářů, ale na druhou stranu to chápu. :) Užijte si zbytek dne a pozor na silnicích! mona
