Den #6 – 12.září
„Včera odpoledne jsem chtěl odjet domů. Chtěl jsem se jít podívat na hřbitov a promluvit si s rodinou. No bylo mi to zakázáno. Proč? Protože jsme měli mít schůzku. A taky jsme ji měli. Včerejším vrahem se měla stát Steph. Naší obětí se stala mladá těhotná dívka, na kterou doma čekal přítel, který neměl žádné tušení, že je jeho přítelkyně těhotná a že ji a ani jeho dítě už nikdy neuvidí. Lituji toho, ale nemohl jsem ji zachránit. Doopravdy jsem chtěl, ale nemohl jsem. Pokud tohle někdy uvidí její přítel, omlouvám se. Vím, že žádná má omluva nemůže odčinit to, co jsme udělali, ale i tak. Možná ještě nejsme ten šílený vrah. Ještě pořád mám city. V noci mě mé oběti chodí strašit. Je to příšerné, ale vím, že si to zasloužím stejně tak jako ona si zaslouží spravedlnost, která se jí dostane!
Ale zpátky k té vraždě. Jen abys věděl, Steph jí nechtěla ublížit. Opravdu. Když jí měla ublížit, upustila skalpel a odmítala jí něco udělat, ale pak přišla Emily. Teda, slečna Taylorová. Ano, i ona je v tom zapletená! Ona tuhle hru začala. No, pak přišla slečna Taylorová a přinutila Nialla s Mikem, aby podrželi Steph, aby jí mohla uřezat malíček. Bylo to strašné. Byla tak krutá. Nikdo jí nepomohl. Ani já. Potom stejně musela té dívce ublížit. Na Steph bylo vidět, že je jí to extrémně nepříjemné a že to nechce udělat, ale slečna Taylorová se jí vyhrožovala smrtí. Ublížila jí, ale ne tolik, aby brzy umřela. Trpěla, a proto jsem se rozhodl ozvat. Bylo mi jí líto a taky mi bylo líto toho plodu. Ještě se ani nenarodil a už pocítil bolest. Jednou jsem byl na výstavě lidského těla Bodies Revealed. Bylo tam i oddělení o těhotenství. Ještě pořád před sebou vidím 16.týdenní človíčka, který nikdy neviděl svět. Takže já jsem vrahem té dívky. Já jsem dokončil rozdělanou Sephaniinu práci.
Už jsem to nezvládal. Potřeboval jsem jet na ten hřbitov a svěřit se někomu. Když jsem jel zpátky domů, stará žena dostala v autobusu infarkt. Viděl jsem na ní ty příznaky, ale i přesto jsem jí nepomohl. Ani pak… Místo toho jsem raději vystoupil a šel skoro hodinu na hřbitov. Možná se ptáte, proč jsem jí nepomohl. Nepomohl jsem jí, protože ani JÍ nikdo nepomohl, když potřebovala pomoct. Nikdo ji nezachránil, a proto už tu teď není s námi. Proto jsem takový, jaký jsem.“
***
Ranní běh-to nejlepší na probuzení. No, ještě lepší je asi sprcha. Ta taky vždycky pomůže. Utíkal jsem parkem. Snažil jsem se zapojit všechny mé smysly.
Hmat-střet bot s půdou.
Sluch-ruch kolem mě. Vnímal jsem zpěv ptáků, rozhovory lidí, písničky, které šly slyšet díky špatným sluchátkům a velké hlasitosti, zvuky ulice a silnice.
Čich-smrad mého zpoceného těla, silná vůně, která se linula z některých „bárbín“ a především, vůně, kterou jsem nejvíce miloval. Myslím, že nejsem jediný, který miluje vůni po dešti. A dnešní ráno takhle vonělo.
Chuť-v pusy jsem měl sucho. Toužil jsem po vodě. Těšil jsem se na okamžik, který přijde už za několik minut, až otevřu láhev s vodou a napiju se z ní.
Zrak-vnímal jsem vše kolem mě. Stromy, keře, lavičky, lidi, zvířata, auta, kola a spoustu dalších věcí, které jsem míjel při svém běhu. Snažil jsem se vždy vnímat co nejvíce smysly. Proč? Nikdy nevíte, kdy o nějaký přijdete. Pokud by se to mělo stát, chci vědět, že jsem je využíval. Také se mi zdá, že když používám hodně smyslů, život kolem se zpomaluje a já víc žiju.
***
Před dveřmi od mého bytu seděla dívka se skloněnou hlavou. Přes hlavu měla přehozenou kapuci, ale několik hnědých vln jsem mohl vidět. Její vlasy byly dlouhé. Stejné jako Eleanořiny.
