Tma. Nic víc jsem neviděl. Žádné světlo na konci tunelu. Ne, tady ne. Že by mě žádné světlo na konci tunelu nečekalo? Blbost.
Mé oči si konečně navykly na tmu a pomalinku jsem začal rozeznávat obrysy některých věcí. Srdce mi muselo vynechat jeden úder, když jsem poznal, kde jsem. Byl jsem v pitevně. Teď mi začalo být jasné, že se jeden z nás odtud nedostane živý. A já udělám cokoliv, abych byl tím člověkem, který odsud vyjde živý.
Pokusil jsem se pohnout, ale to jsem neměl dělat. I bez jakýchkoli pohybů mě třeštila hlava a teď? Bylo to stokrát horší. Ruce jsem měl spoutané za zády pevným provazem. Zkoušel jsem, jestli se mi je nějak nepodaří uvolnit, ale všechny moje pokusy byly marné.
„Paige!“ zakřičel jsem z plných plic. Okamžik na to se otevřely a následovně i zavřely dveře. „Je tady,“ pomyslel jsem si. Rozsvítila světla. Musel jsem kvůli náhlému přívalu světla zavřít oči. Až po chvíli jsem je začal pomalu otvírat. Viděl jsem, jak se ke mně pomalými kroky blíží Paige. Překvapivě na sobě neměla oblečení na pitvu.
„Chci slyšet pravdu,“ řekla a přitáhla si židli přede mě. Sedla si na ni a začala si hrát s nožem.
„Nerozumím.“
„Víš moc dobře, o čem mluvím. Nejsi ten, za koho se vydáváš!“ křikla Paige. Nikdy nepatřila ke klidným lidem. Vždy se uměla hned naštvat. Musel jsem se zasmát. Paige se postavila tak rychle, až z toho její židle spadla. Strčila do mě a já jsem se samozřejmě musel převrátit. Naklonila se nade mnou. „Nehraj si se mnou! Myslíš si snad, že Emily je jediná, které by ses měl bát?! Tak to se pěkně mýlíš. Dokážu být ještě horší než ona!“ zakřičela na mě. Několik jejích slin jsem ucítil na obličeji. Fuj.
„Tak buď horší než ona. Co uděláš? Budeš mě mučit? To bude to jediné, co budeš moct. Potřebuješ mě. Potřebuješ vědět, kdo jsem. V noci usínáš s myšlenkou na to, kdo jsem. Ráno se probouzíš s tím, že musíš zjistit, kdo jsem. No nemám pravdu?“ zeptal jsem se. Zaskočil jsem ji. Mám pravdu.
„Ještě mě budeš prosit, abych tě zabila a tím tě vysvobodila z pekla. A víš ty co? Vysměju se ti tak, jak se mi vysmívala Emily a ostatní,“ zašeptala mi u mého ucha a pak mi zabodla nůž do mého pravého stehna. Vykřikl jsem bolestí. „Ale, ale. Že by našeho chlapečka něco bolelo?“
„Tímhle nic nezískáš. Jen mě necháš trpět.“
„Jednoho dnes se zlomíš,“ řekla sebevědomě.
„To si myslíš jen ty.“
„Uvidíme. Času máme dost.“ Narovnala se a pohodila svými blonďatými vlasy. Pak už jsem jenom slyšel zvuk jejích podpatků a dveře. Místnost pohltila znovu tma. Nechala mě tady samotného s mými myšlenkami na mou pomstu.
***
Probudila mě bolest, která vycházela z mého stehna. Sykl jsem bolestí. „Buď ticho!“ okřikla mě Paige, která mě právě ošetřovala. Byl jsem šíleně rozlámaný a unavený. Přísahal bych, že mě tady mohla nechat malinkou chvíli. Věděla, že mě musí ošetřit, pokud nechce, abych umřel.
„Proč to děláš?“ zeptal jsem se a pozvedl jsem jedno obočí.
„Protože nechci, abys chcípl. Rozhodně ne teď.“ Chvíli mezi námi panovalo ticho. Díval jsem se, jak mi její zkušené ruce ošetřují mou ránu, kterou mi včera způsobila. „Jak se teda jmenuješ?“ zeptala se.
„Louis Tomlinson.“
„Proč jsi tady?“ zeptala se a podívala se na mě. Čekala na mou odpověď.
