Game with death(Louis Tomlinson FF-CZ)

Chapter 9

Den #10 – 16.září

„V noci ze včerejška na dnešek jsem zabil přítele té těhotné dívky. Objevil se, když jsem akorát byl s kluky. Řekl jsem mu pravdu a on se naštval, což bylo pochopitelné. Chtěl mě zabít, a proto jsem ukončil jeho život dřív než by on stihl ukončit ten můj. Co se týče kluků, už ví, co mám společného s Claire, co pro mě znamenala… Oni mi na oplátku řekli vše, co věděli o vztahu Mikea a Claire. Musím toho detektiva pověřit novým úkolem. A to tím, aby zjistil, jaký měli spolu vztah.

Pořád si nejsem jistý, kdo to mohl udělat. Mám tu opravdu bohatý výběr vrahů a skoro každý měl důvod k její vraždě. Zatím ještě nevím, kdo to byl, ale jakmile to zjistím, zabiju ho/ji!“

***

Večer

Zvuk zvonku se rozezněl mým bytem, ve kterém do té chvíle panovalo ticho. Ani jsem se nepohnul. Čekal jsem, až neznámí člověk za dveřmi odejde a nechá mě na pokoji. Dnes jsem prostě neměl na nic a na nikoho náladu. Chtěl jsem jen ležet zachumlaný v posteli se svými myšlenkami na pomstu.

Člověk za dveřmi znovu zmáčkl zvonek. Nepříjemný zvuk se nesl po celém bytě. Dál jsem to ignoroval a zavřel jsem oči.

Myslel jsem si…No, spíše jsem doufal v to, že ten člověk odejde, ale opak byl pravdou. Bytem se začaly ozývat údery pěstí.

„Vím, že tam jsi, otevři!“

Posadil jsem se a nastražil jsem uši, jestli ještě jednou něco uslyším. Nemohl jsem totiž věřit svým uším. Pomyslel jsem si: Je to jen v mé hlavě.

„Jestli nezvedneš ten svůj zadek, přísahám, že ty dveře vyrazím!“

Znechuceně jsem se postavil a šouravým krokem jsem došel ke dveřím, které mě dělily od toho kokota. Zhluboka jsem se nadechl a odemkl jsem dveře. Sáhl jsem na kliku a otevřel jsem dveře.

„No to ti to trvalo,“ řekl rozčileně Mike a vrazil do mě, když vcházel do mého bytu.

„Nepamatuji si, že bych tě pozval dál,“ řekl jsem a bouchl jsem dveřmi.

„Potřebuji s tebou mluvit o Claire. Kluci mi řekli, že to je... Teda chci říct, byla tvá sestra.“  Přikývl jsem.

„Tak už řekni, o čem se mnou chceš mluvit. Vážně na tebe nemám náladu.“

„Podařilo se mi z nich dostat, že si myslíš, že to nebyla sebevražda. Taky si to myslím.“

„A?“ zeptal jsem se s pozvednutým obočím.

„Chci zjistit, kdo jí to udělala a pak ho zabiju.“

„Tak to teda ne. Já jsem ten, kdo pomstí její smrt. Já jsem ten, kdo ji měl chránit, a kdo v tom selhal na plné čáře.“

„Nezapomínej na to, že byla mou přítelkyní. Já ji miloval. Já ji taky měl chránit. To já ji k tomu přivedl. To kvůli mně zemřela!“ Křičel. Vůbec mu nevadilo, že všude kolem bydlí další lidé. Nevadilo mu, že ho někdo uslyší.

„Ztiš se!“ křikl jsem tentokrát já. „Ano, máš pravdu. Kdyby nebylo tebe, tak ještě dýchá, směje se, užívá si života, je šťastná… Ale poznala tebe a zamilovala se do tebe. Myslím, že tak trochu věděla, jaké riziko si bere, když i po tom zjištění s tebou dál zůstala ve vztahu. A i když tě nenávidím, dělal jsi ji šťastnou. Umřela šťastná a milovaná.“ Tu poslední větu jsem řekl skoro neslyšným hlasem, ale přesto jsem věděl, že mě slyšel. „Mrzí mě, že jsem o tom nevěděl, a že jsem ji nedokázal ochránit. Mrzí mě, že mi o tom neřekla. Kdyby to šlo, vyměnil bych si to s ní, ale nejde to.“