Hluk, který se ozýval z Fordova bytu, už vzbudil i další lidi. Postarší pán, který bydlí v bytě pode mnou, jehož jméno neznám, akorát přicházel ke mně.
„Co se to tam děje?“ zeptal se rozespalým hlasem.
„Nevím.“
„Volal jste policii?“
„Ne.“ Jen co jsem to dořekl, už vytáhl z kapsy svůj mobil a chystal se ji volat. Chytl jsem mu ruku a pevně jsem ji stiskl. Zmateně se na mě podíval. Pokroutil jsem hlavou.
„Chci si s ním promluvit.“
„Fajn,“ řekl a mobil vrátil zpět do kapsy.
„Zůstaňte tady. Pokud se do desíti minut neotevřou dveře, volejte polici,“ řekl jsem a vešel jsem zpátky do svého bytu. Otevřel jsem okno v ložnici. Vyklonil jsem se z něj a podíval jsem na to, jak daleko je jeho balkón. Nebylo to moc daleko, ale v dnešním deštivém večeru to nebude nic příjemného. Ujistil jsem se, že mám správně daný kryt na noži a pak jsem si ho dal mezi zuby. Zhluboka jsem se nadechl. Vylezl jsem z okna a opatrně jsem se postavil na římsu. Snažil jsem se odehnat svůj strach. Asi minutu jsem se nehýbal. Vypadalo to, jakoby mě mé nohy měly každou sekundu zradit. Bál jsem se. Moc nemusím výšky, ale pak jsem si uvědomil, že mezitím co já se tady klepu strachy a nejsem schopný se pohnout z místa, tak Ford mezitím ubližuje Amandě. Párkrát jsem se zhluboka nadechl a konečně jsem se o kousek posunul. I když to klouže a ten déšť je příšerný, zjistil jsem, že to není až tak příšerné. „Aspoň tak překonáš svůj strach,“ pomyslel jsem si a dál jsem se posunoval.
Už jsem chtěl konečně překročit balkónové zábradlí, ale stalo se to, čeho jsem se celou dobu bál. Uklouzla mi má pravá noha. Reflexně jsem se chytl zábradlí. Z mých úst vyšlo syknutí, když jsem se držel jen jednou rukou. Druhou rukou jsem se snažil chytit zábradlí, což se mi naštěstí za chvíli podařilo. Chvíli jsem tam jen tak visel a až pak jsem se rozhodl, že bych se měl vyhoupnout. Svaly na mém těle musely zabrat, ale naštěstí se jim to povedlo. Vyndal jsem si z pusy nůž. Sundal jsem z něj kryt. Opatrně jsem se nahnul, abych se podíval, jestli je Ford v obýváku. Nebyl tam. Vzal jsem květináč, který tam byl a co největší silou jsem ho hodil na prosklené dveře. Ty se mi podařilo rozbít. Ještě jsem trochu pěstí vybouchal sklo, abych si mohl otevřít. Z mých kloubů začala trochu téct krev.
Konečně jsem pořádně dosáhl na kliku. Otevřel jsem polo prosklené dveře. Pevněji jsem chytil nůž a pomalými váhavými kroky jsem postupoval dál.
„Už ani krok.“ Slizoun, kterému patřil ten hlas, se vynořil zpoza rohu spolu s Amandou.
„Pusť ji!“
„Celou, nebo jen její tělo?“ zeptal se a nadzvedl obočí. Amanda zalapala po dechu. Ford ještě víc přitiskl čepel nože k jejímu krku.
„Proč to děláš?“ Pokrčil rameny, což ve mně probudilo ještě větší hněv. Aspoň by pro to mohl mít nějaký dobrý důvod!
„Udělej aspoň jednou v životě nějakou správnou věc a polož ten nůž,“ řekl jsem co nejklidněji.
„Kdybys mohla zachránit jen jednoho z nás. Kdo by to byl?“ zeptal se Ford Amandy. Amanda naznačila rty „promiň“.
„Zachránila bych tebe, Maxi.“
„Správně. Takže bys pro mě i zemřela?“ Amanda začala váhat. Co tím chce, kurva dosáhnout?
„A-ano,“ odpověděla nakonec.
„Tak to je dobře,“ řekl a oddělal nůž z blízkosti jejího krku. Nůž upustil na zem. „Utíkej,“ řekl Ford a pustil Amandu. Ta přiběhla za mnou.
