Došel jsem do učebny, kde se dneska konala přednáška o smrtících nemocích. Mé oči hledaly Dustina nebo Troye. Potřeboval jsem s nimi mluvit. Potřeboval jsem vědět, co ty bulvy znamenají. Seděli vedle sebe ve třetí řadě. Hned za nimi seděla ta šílená partička. Povzdychl jsem si a šel jsem za Dustinem a Troyem.
„Čaute,“ pozdravil jsem je. Oba mi kývli na pozdrav. Sedl jsem si na celkem nepohodlnou židli a čekal jsem, až se začne dnešní přednáška.
Pocítil jsem teplý dech na své krku.
„Doufám, že se ti náš dárek líbil,“ zašeptal zlomyslně Mike. Polkl jsem. Myslel jsem si, že to byl někdo z nich, ale nečekal jsem, že by se někdo mohl přiznat. Dál jsem ho nevnímal. Poslouchal jsem výklad a dělal jsem si poznámky.
***
„Měla jsi v tom taky prsty? Nezdá se ti to až příliš?“ vybafl jsem na Eleanor, když jsme konečně zůstali sami v šatně.
„Cože?“ zeptala se a nechápavě se na mě podívala.
„Nedělej, že nevíš, o čem mluvím!“ křikl jsem na ni.
„Louisi, uklidni se. Já doopravdy nevím, o čem to mluvíš!“
„O těch bulvách, které jsem měl položené na nočním stolíku. Jak jste se sakra dostali do mého bytu?!“ zeptal jsem se jí zvýšeným hlasem. Vyvalila na mě oči. „Odpověz!“ křikl jsem a bouchl jsem pěstí do skříňky.
„Nekřič na mě!“ „Já o tom doopravdy nic nevím, ale jedno ti řeknu, zjistím to,“ řekla a obešla mě. U dveří se na mě ještě podívala, pokroutila hlavou a odešla. Znovu jsem bouchl pěstí do skříňky. Já jsem takový kretén. Ona je jediná z nich, která se ke mně chová slušně, a já na ni takhle vyjedu! Musím se jí omluvit.
„Omlouvám se,“ řekl jsem Eleanor, která čekala až nám přivezou naši další mrtvolu. Dneska budeme mít na starost dvě. Přikývla.
„Chápu tě. Taky by mě to naštvalo, ale já jsem o tom doopravdy neměla ani tušení. Zašli příliš daleko,“ řekla a usmála se na mě.
„Jo, to zašli.“ V hlavě mi vrtala otázka, kde je vzali. Poznal jsem, že byly lidské, ale tady je vzít nemohli. Všechno po nás kontrolují profesionálové. Toho by si všimli.
Divil jsem se, že mně nevypadly bulvy, když nám přivezli naši mrtvolu. Zaskočeně jsem se podíval na Mikea. Jeho smích zaplnil celou místnost. Vzpamatoval jsem se z prvotního šoku. Mým tělem projel hněv. Jemu to připadá vtipné?! Došel jsem k němu a chytl jsem ho za triko. Praštil jsem ho o zeď.
„Tak tobě to připadá vtipné, jo? Připadá ti vtipné zabít nevinného a vyrvat mu bulvy?!“ Zasmál se. Víc jsem ho přitlačil na zeď.
„Myslíš si, že byl nevinný? Haha… Dovol, abych se zasmál. Prodával trávu, svou babču nechal dělat prostituci a zabil svou matku. Ještě pořád si myslíš, že je nevinný?“ zeptal se mě.
„I tak, neměl jsi právo mu vzít jeho život. Víš, že bych tě mohl klidně prásknout?!“
„Klidně to udělej. Práskni mě,“ řekl klidným hlasem. Jeho tvář se ke mně přiblížila až nebezpečně blízko. „Byl jsi tam ve stejném čase jako já. Byl by z tebe můj komplic. Sice jsi mu nic neudělal, ale jen tak jsi tam seděl, když jsem ho zabil a smál ses tomu. Co by na to asi řekla policie?“ Hleděl jsem na něj. „To jsem si myslel,“ řekl a odstrčil mě. Poupravil si pracovní oblečení a zasmál se. Frustrovaně jsem si přešel rukami přes obličej.
