„Musím přestat ponocovat,“ pomyslel jsem si, když se ozval můj příšerný budík. Aspoň že dneska mám jenom přednášky. Vstal jsem z postele a jako první jsem si to namířil do mé koupelny, kde jsem měl v úmyslu se osprchovat.
Oblékl jsem si bílý svetr a k tomu černé rifle. Obul jsem si bílé tenisky bez ponožek, vzal jsem si své věci a mohl jsem vyrazit na přednášku. Cestou do školy jsem se stavil pro kafé a koblih. Velice zdravá snídaně.
***
„Tak co, už máš za sebou první mrtvolu?“ zeptal se mě Dustin, když jsme vycházeli ze školy.
„Nerozumím.“
„Nedělej, že nevíš, o čem mluvím. Každý, kdo je v programu musel někoho zabít. Je to jejich hra. Musíš to udělat, abys zvládl v programu přežít ve zdraví. Pak už je jen na tobě, jestli tu hru s nimi budeš dál hrát.“
„To se nebojí, že je někdo práskne?“ zeptal jsem se ho.
„Mají to pojištěný. První vraždu vždy natáčí. Oni nejsou hloupí.“
„Takže pokud bych je šel teď udat, udal bych zároveň i sebe, že ano?“ Přikývl. Povzdychl jsem si.
„Bude to těžké,“ pomyslel jsem si a pak mě to napadlo.
„Ty je asi nemáš moc v lásce, co?“
„Ani ne. Já s Troyem jsme tu hru chvíli hráli, ale pak se to zvrtlo. Nejsme na to pyšní.“ Usmál jsem se a v mé hlavě se zrodil plán.
***
„Louisi, co jsi to udělal?“ zeptal se mě známý hlas. Bylo úžasné slyšet ho. Hledal jsem osobu, které patřil ten hlas, ale nikde jsem ji nenašel. Byl jsem sám ve tmě.
„Kde jsi?“ zeptal jsem se a hleděl jsem do tmy. Čekal jsem, jestli třeba někde neuvidím nějaký náznak pohybu, cokoliv. Bylo to depresivní. Slyšet ten hlas, ale nemoct ji vidět. Uslyšel jsem křik.
„Claire!“ zakřičel jsem. Žádná odezva.
„Claire! Claire!“ křičel jsem pořád dokola a přitom jsem utíkal neznámo kam. Další výkřik.
„Louisi, pomoz mi. Prosím. Louisi!“
„Claire, Claire. Kde jsi? Co se děje? Claire!“ Začínal jsem být zoufalý. Co se to děje? Kde to jsem? Kde je Claire? Co se jí stalo? Ubližuje jí někdo? Tolik a ještě víc otázek mi běhalo po mysli. Najednou jsem uviděl světýlko. Bylo malé a daleko ode mě. Přidal jsem na běhu. Běžel jsem na úplné maximum. Třeba by tam mohla být Claire. Světlo se začalo zvětšovat. Byl jsem už hodně blízko. Myslel jsem si, že běžím na maximum, ale zmýlil jsem se. Ještě jsem přidal.
Začal jsem zpomalovat. Byl jsem už jen pár metrů od zdroje světla. Teď už jsem šel pomalým krokem. Můj zrak byl upřený na kámen přede mnou.(něco podobného jako v Narnii-jak obětovali Aslana) Šel jsem k němu blíž. Někdo na něm byl přivázaný. Ten…Ten někdo… Ten někdo jsem byl já. Po celém těle jsem měl řezné rány. Na některých částech mého nahého těla byla spálená má kůže. Nahnul jsem se blíž k mému já. Chtěl jsem zjistit, jestli ještě žiju. Není to kravina. Třeba jsem duch. Když jsem byl sotva pár centimetrů od mého tělo, najednou se otevřely oči. Byl v nich vidět strach, zmatek a bolest.
„Uteč a už nikdy se nevracej!“ Začal lapat po dechu. Chvíli na to jsem i já doopravdy začal lapat po dechu. Utekl jsem a schoval jsem se za keř. Ke kamenu a mému tělu přišla skupinka lidí v černých hábitech s kapucemi. V rukách nesli zapálené pochodně. Pozorně jsem je sledoval. Na svém krku jsem ucítil teplý dech. Vystrašeně jsem se otočil. Uviděl jsem usmívající se Claire. Byla to ona, ale nevypadala tak jako když jsem ji viděl naposledy. Byla to malá holčička. Řekl bych, že jí mohly být tak čtyři roky.
