"JSME JEN SPOLUBYDLÍCÍ"

XIX

Louis

"Pánové, já vaší lásku respektuji, ale nevím jestli je zrovna vhodné si ji takto vyznávat uprostřed chodby a ještě k tomu při vyučování." ozvala se za námi naše učitelka biologie, která zrovna teď nejspíš nikoho neučí.

"Pardon, měli jsme to namířeno na ošetřovnu, potřeboval nějaký bolestný a já se zdál jako nejlepší možnost." pokrčil rameny, úšklebek mu panoval na tváři a já zadržoval smích.
"Myslím, že bude nejlepší, kdyby jste na tu ošetřovnu vůbec došli." učitelka se trochu mračila, ale poté se hned otočila na podpatku. Když zašla za roh začal jsem se strašně smát, to samé Harry.

"Tak už pojď." chytil jsem ho za ruku a táhl ho chodbou. Došli jsme k ošetřovně a zaklepali na dveře, za kterými se za pár sekund ozval hlas, že můžeme vstoupit.

"Dobrý den, tak s čím jste přišli." zeptala se nás ošetřovatelka, která nám zatím nevěnoval pohled.
"No já bych potřeboval ošetřit nos." lehce jsem si sáhl na nos, kde už byla zaschlá krev. Když se konečně otočila od stolu, kde něco psala, udiveně se zahleděla na můj obličej.
"Vy bude určitě ten, s kterým se popral ten kluk před vámi." lehce jsem kývl a na její pokynutí se posadil na bílé křeslo.
Ona do rukou vzala nějakou vatu a dezinfekci. Odstranila zaschlou krev a prohmatala nos. Taky mi posvítila do očí, jestli reaguju.
"Máte štěstí, nic vám není, ale pro příště si dávejte pozor. Teď můžete jít zpátky do výuky." řekla na závěr ošetřovatelka a my se společně vydali do tříd.

Harry

Vešel jsem zrovna do hodiny historie, Zayn stál před tabulí a všechny páry očí se stočily na mě. Ani jsem si neuvědomil, že jsem neměl slušnost zaklepat. A tím pádem jsem se ihned omluvil za pozdní příchod. Všiml jsem si Zaynova pohledu, který byl dost divný. V jeho očích jsem viděl zklamání, trochu zlosti, ale hlavně smutek. Pozvedl jsem jeden koutek, doufám, že to vypadalo alespoň trochu jako úsměv.

Posadil jsem se do zadní lavice, hned vedle té Zaynovy. Učitelka se ho ptala na nějakou, pro mě, primitivní otázku. Byl jsem v historii dost dobrej, protože mi ji vždy líp vysvětlila moje starší sestra. Zayn se podíval po třídě a hledal kohokoli, kdo by mu nějak napověděl.

"Tak ale Zayne, v jakém roce třináct kolonii zahájilo povstání proti britské vládě, takhle jednoduchá otázka." učitelka mu otázku zopakovala a založila si ruce na prsou, stála ke mně zády a já tak měl příležitost mu ukázat na prstech v jakém roce to bylo. Zvedl jsem ruku nad sebe a ukázal jeden prst, sedm prstů, pak zase sedm prstů a nakonec pět prstů. Zayn ihned pochopil.
"Myslím, že to bylo v roce 1775." pokrčil obočí a udělal váhavý pohled.
"No že ti to trvalo, dostáváš B a moje doporučení by bylo si nechat s tímto předmětem pomoct, například od Harryho." pokynula ať si jde sednout. Byla to jediná učitelka, která nám na škole tykala, teda pokud se nejednalo o ředitelku. Zayn jen kývl a zasedl do své lavice. Věnoval mi pohled a potichu zašeptal děkuju.

Uběhlo tak pět minut a já vytrhl kus papírku z mého sešitu. Napsal jsem tam vzkaz.

Zayne, omlouvám se ti, vážně jsem ti takhle nechtěl ublížit, neměl jsem tušení co dokážu způsobit. Byl jsem jen namyšlenej a arogantní sráč. Rozhodně budu chápat, když mi neodpustíš, taky by pro mě bylo těžký, jen tak odpustit. Chci ti ale říct, že tě mám rád a pořád mi na tobě záleží, vždycky tomu tak bylo. Nechci o tebe přijít-H.

Po dopsání, jsem složil papírek a natáhl se na vedlejší lavici a položil ho vedle Zaynovy ruky. Ten se na mě jen nechápavě podíval. Upřímně, teď jsem si připadal jak jedenácti letá holka, co si s kámoškou posílá papírky, protože ji už několikrát učitelka napomenula, že má být ticho, ale ona musí povědět svoje obří tajemství svoji bff. Bože, jsem jak malá holka. Protočil jsem nad sebou očima a po očku sledoval Zayna, fajn ne po očku, ale spíš jsem na něho zíral s nadějí v očích.

Zayn papírek rozbalil. Mohl jsem vidět jak se jeho koutky trochu zacukaly, ale hned na to se malý úsměv proměnil ve smutný výraz. Zayn se otočil na mě a já rty naznačil "promiň" Zayn se vrátil zpátky k papírku a začal na něho něco psát.

Převzal jsem si ho od něho a mohl tak přečíst vzkaz.

Harry, je to celkem těžký, ale musím říct, že s tímto jsi mě překvapil, taky tě mám rád, chybí mi naše zážitky, teď nemyslím sexuální, ale ty kamarádský, koukání na filmy až do brzkýho rána, lovení tvého telefonu v hajzlu nebo například přejídání se pizzou. Chybí mi to, vážně jo.

Po přečtení jsem si vzpomněl, na to jak jsem společně lovili můj telefon z mého záchodu, mohli jsme při tom umřít smíchy. Díky tomu se mi usadil na tváři smutný úsměv, byla to jen vzpomínka.

Najednou zazvonilo a já společně s celou třidou vyšel na chodbu. Někteří zašli na oběd, ale já jsem se ihned vydal pryč ze školy. Na chodbě jsem naprosto ztratil přehled o tom, kam šel  Zayn, ale hned jak jsem vyšel, měl jsem jasno.

Stál u svého auta a na někoho čekal, na Louiho. Ten po chvilce přiběhl s radostný úsměvem na tváři a ihned si obmotal ruce kolem jeho krku. Zayn si ho k sobě pořádně přitáhl. Loui něco říkal, ale neslyšel jsem ho, začali se strašně smát a potom nastoupili do auta.

 Ano pozoroval jsem to celou dobu a přitom jsem byl schovaný za stromem na školní zahradě. Uvnitř mě se vařila krev. Jsem dost žárlivý a tohle mě hodně, ale to opravdu hodně, naštvalo. Nádech, výdech, jsou to jenom kamarádi, to já jsem ten se kterým si Louis vyměňuje sliny. Je to dost povrchní a arogantní, ale co jako? Musím se uklidnit, bude to v pohodě...jsem arogantní a majetnický, ale ne tak moc jako naivní...

___________________________________

Pardon já jsem vážně strašná ve vydávání. Jsou to dva týdny, ale anyways, doufám že se vám to líbilo. A taky by mě zajímalo co děláte, když zrovna čtete Wattpad, protože já nejčastěji ležím a žeru jako naprosté prase🤣

Love you so much-M💚💙