"JSME JEN SPOLUBYDLÍCÍ"

IV.

Toto je moje oblíbená kapitolka, tak snad se vám bude líbit. Miluju západ slunce a hvězdičky, ale nebudu předbíhat.💛🌌

Pokýval hlavou ke schodišti a já poslechl jak nějaký pes.

Harry

Netrvalo to dlouho a Louis byl zase zpátky, teď už v černých skinny jeans a v triku s modrými proužky. Slušelo mu to.

Vyšli jsme z bytu a už na nás čekal Zayn.

"Hele Zayne vezmem i Louise jestli to neva." nastoupil jsem do auta a mávl na Louise rukou ať také nastoupí.
"Ne nevadí, je mi sympatický." otočil se Zayn a mrkr na Louise, který se červenal. Zatnul jsem čelist, žárlil jsem. Co to se mnou je? Vzpamatuj se Harolde.

Za pár chvil jsme už vystupovali před školou. Obejmul jsem Louise na povzbuzení a ten mi s radostí objetí oplatil. Sice to nebylo plnohodnotné objetí, které bych žádal, ale byl jsem mu nablízku.

Louis

Vešel jsem do své nové školy a zamířil do třídy, kterou mi Harry ukázal.

Spousta lidí se na mě koukalo, když jsem procházel s Harry a Zaynem chodbu. To jsou nějak populární nebo co?

Když jsem vešel do třídy, zaujmul jsem místo v zadní lavici u okna a doufal jsem, že už tu někdo nesedí. Přišel jsem až druhý školní den a nevěděl jsem kde kdo sedí.
Ve škole u ředitelky jsem byl už včera vše vyřešil, ale nepředstavila mi nikoho a to jsem se divil. Propustila mě a řekla, že se na mě těší zítra.

Po zvonění do třídy přišla ředitelka a představila mě všem ostatním žákům, vypadali, že mě do kolektivu přijmou.

Uběhlo asi deset minut a najednou se rozrazily dveře a ve třídě postával hubený modrooký blonďáček, který zběsile dýchal.

"Pardón madam, nějak jsem se opozdil, měl jsem moc tvrdý spánek." pokoušel se smát, aby ulehčil atmosféru.
"Fajn Nialle, teď si jdi sednout." pokynula hlavou učitelka a zapsala si něco do sešitku.

Blonďák se blížil ke mně, takže tu asi sedí. Chtěl jsem se zvednou a odejít do jediné volné lavice, ale zastavil mě.

"Kam jdeš? Zůstaň." usmál se.
"Tak díky." sedl jsem si zpět a úsměv mu oplatil.

"Jsem Niall." pošeptal a podal mi ruku.
"Louis, těší mě." ruku jsem přijal.

Skoro celou hodinu jsme prokecali a neobešli jsme se i bez napomínání učitelky, které přicházeli každých deset minut.

Po hodině jsem zamířil ke skříňce. Někdo se opřel o tu vedle a já mu věnoval pozornost.

"Tak jak to jde?" usmíval se Harry a měl trochu natočenou hlavu na stranu.
"Jo dobrý, našel jsem si kámoše."
"Tak to jsem rád, po škole se uvidíme, zatím se měj." trochu do mě strčil a následně odhopsal pryč. Jestli mě každou přestávku bude navštěvovat nebudu se zlobit.

Hodiny odbíhaly rychle a než jsem se nadál stál jsem před školou a čekal na Harolda. Nečekal jsem, že spolu budeme trávit tolik času. Když spolu bydlíme a on ještě chce, abych na něho čekal. Za chvilku ho to přejde a domů budu chodit sám.

"Ahoj" pošeptal mi někdo zezadu do ucha, cítil jsem na něm horký dech, ale lekl jsem se a trhnul sebou. Předstoupil přede mě a na tváři mu panoval úsměv.

"No nazdar." řekl jsem ironicky a on se zamračil.
"Ach ta tvoje ironie, vytáčí mě." zavrčel.
"Mě vytáčí to, že na tebe už patnáct minut čekám." složil jsem si ruce na prsou.
"Tak proč jsi nešel beze mě? Ach mám to, nechtěl jsi abych šel sám, jak milé." škádlil mě, ale v podstatě to byla pravda, štvalo mě to.
"No a? Radši pojď." táhl jsem ho za ruku na chodník, aby nezdržoval. Když jsem mu ruku chtěl pustit nedovolil mi to, držel se mě jako klíště.

Červenal jsem se, cítil jsem to.
Všiml si toho i Harry a usmál se nad mojí stydlivostí a pomalu mi ruku pustil. V podstatě jsem ani nechtěl, aby jí pustil, ale zastrčil jsem si jí do kapsy u mikiny.

Do bytu jsme to měli zhruba půl hodinky pěšky, ale Harryho napadlo, že bychom mohli zajít do centra, které bylo dalších třicet minut chůze. Dlouho mě přemlouval, ale nakonec jsem kývl.

Zašli jsme do Starbucks a dali si kafe, Harry trval na tom, že ho zaplatí, bylo to kvůli té pizze.

"Pojď ty lenochu, chci ti něco ukázat." snažil se mě dotlačit na nějakou louku za městem.
"Jsem unavenej, pojďme domů Harry." já ho naopak táhl zpět do centra a domů. Najednou mě pustil a z ničeho nic jsem byl přehozen přes jeho rameno. Nejdřív jsem se snažil dostat dolů, ale marně.

"Přestaň sebou šít, za chvilku tam budeme." položil mě na zem a já ho následoval. Doopravdy, do pěti minut jsme tam byli. Nádherný výhled na Londýn a ještě k tomu zapadalo slunce, no nádhera.

Harry

Louis se rozhlížel a já viděl v jeho očích neuvěřitelnou radost a vděk. Bylo těžké ho sem dostat, ale povedlo se.

"Tak co tomu říkáš?" šťouchl jsem ho prstem do ramene. Najednou mi skočil do náruče, byl jsem překvapený, ale netrvalo ani pět sekund a svýma rukama objal Louise co nejpevněji to šlo.

"Je to krásný, promiň, že jsem nechtěl jít a protestoval jsem." omlouval se mi stále v mém náručí. Neměl jsem v plánu ho pustit.
"Já věděl, že se ti to bude líbit." zvedl hlavu a zadíval se mi do očí, byl to okamžik stvořený přímo na polibek, ale Louisovo objetí povolilo a dostal se z mého náručí.

Sedl si na trávník, poklepal na místo vedle sebe a pozoroval zapadající slunce.

"Miluju zapadající slunce, vždy mám pocit, že některé problémy zapadnou s ním a s východem zase přichází, je to nespravedlivé." opíral se o lokty Louis a začal s tímto tématem.
"Proč by to bylo nespravedlivé? Nikdy všechny problémy neodejdou, snad si nemyslíš, že by to bylo tak jednoduché?" podíval se na mě jeho modroučkýma očima.
"Když najdeš správnou osobu, s kterou se budeš koukat na západ slunce, všechny problémy odejdou a s východem už nepřijdou, jen musíš hledat a to ti přinese hodně problémů, ale jde o to, že jednou ty problémy odejdou. To si myslím." usmíval se, jeho slova byla tak přesvědčivá, musím tu osobu najít, ale myslím, že dlouho mi to nepotrvá.

⛅⛅