Cute bastard (Umbrella Academy)

nespočet hrůz

!!DŮLEŽITÉ!!

Ahojte! Vím, že se již chcete pustit do čtení, ale co jsem tak četla ostatní kapitoly, rozhodla jsem se si dát s psaním více záležet. Takže pokud uvidíte nějakou změnu v chování u nějaké postavy, nebo ostatní menší změny, nebojte se, má to být schválně. A teď už vás nechám číst 🥰😅

________________________________________________________________________________

"Do prdele! Schovejte se, oba!" Sykl po nás Pětka. Vypadal nervózně, což mi k jeho nečitelnému postoji vůbec nesedělo. Nakonec si prohrábl havraní vlasy rukou a rozkazovačně ukázal ke skříni. 

Na nic jsem nečekala a do skříně doslova skočila. I Klaus se tu nějakým způsobem došoural a nezaujatě si sedl. Já naopak střežila uši a snažila se ve skříni najít byt' jedinou škvírku, přes kterou bych mohla situaci sledovat. Štěstí mi však nepřálo a tak mi nezbylo nic jiného než poslouchat. 

I přes to že jsem byla Pětkův nepřítel, jsem měla v hrdle knedlík. Srdce mi tlouklo. Tma kolem mi nedělala vůbec dobře. Viděla jsem v ní obrazy, skoro jsem cítila, jako kdyby mi po kůži něco lezlo. Zavřela jsem oči a snažila se soustředit na přicházející kroky. Snažila jsem se nemyslet na to, co se ve tmě může ukrývat.

Nepodařilo se to a já upadla do říše mých nejhrůznějších strachů. 

Když jsem oči otevřela, už jsem nebyla ve skříni, ani jsem necítila Klausovu přítomnost. Jeho osobitá vůně která se mi už vryla do paměti, tedy pach alkoholu a šílenství, se nerozlívala úzkým prostorem. Ano, úzký prostor je jediné, co se nezměnilo. Přes mou smůlu jsem to tady poznávala. 

Ruce se mi potily, cítila jsem jak záda dělají to samé. Právě teď jsem byla uzavřena do skleněné krabice, která stála uprostřed skoro prázdné místnosti. Ta kostka byla na výšku skoro stejně vysoká, takže mi nedělalo problém stát. Celá místnost vyzařovala chladným ocelovým dojmem. Nahánělo mi to strach. Studený vzduch mě štípal v nose a prsty na rukou mi chladly. 

"POMOC!" Zaječela jsem. Rukama jsem začala bušit do skleněných stěn, aby to přidalo na hlasitosti. "PROSÍM! MOC VÁS PROSÍM! POMOC!" V krku mě začalo nepříjemně škrábat, ale s voláním o pomoc jsem nepřestala. 

"Přestaň!" Prořízl místnost jiný hlas. "Musíš být silná, samostatná a nezávislá, volání o pomoc je od tebe neodpustitelné!" Jednatelčin hlas mi nahnal neskutečný strach. Srdce mi bušilo tak silně, že mě již bolela hrud'. Věděla jsem, co přijde. 

Ozvalo se tu však i něco jiného. Jiné hlasy. Díky prázdné místnosti zde byla ozvěna. Hlasy se mi pletly. Poznala jsem Pětkův, Jednatelčin ale ten třetí mi byl blízce povědomý. Když jsem se otočila, spatřila jsem pár lidí. Pětku a tu ženu, která mi ošetřila ránu. Ano! Vanya!

Zahořel ve mně plamínek naděje. "PROSÍM! POMOC! PĚTKO, VANYO!" Nevšímali si mě. Neslyšeli mě? Blbost, Jednatelka věděla, že volám o pomoc. 

"Díky bohu," řekla úlevně Vanya směrem k Pětkovi, ten ke mně stál zády, ale jeho uniformu jsem dokázala rozeznat. I jeho vlasy mi již nebyly tolik neznámé. 

"Jenom slabí se prosí o pomoc!" Zahřměl za mnou Jednatelčin hlas, který jsem ignorovala. Můj pohled a sluch byl zaujat na Vanyu a Pětku. 

"Bála jsem se, že se ti něco stalo," pokračovala Vanya s úlevným oddychem. Ta slova mířila na Pětku. Pár vlasů ji spadalo z neupraveného culíku. Nechápala jsem význam těch slov, ale přesto jsem poslouchala.