"Neodcházej, prosím, už ne," obrátil se na mě Pětka v Lutherovém náručí.
"Vždyť tě mám zabít! Copak ti to nedochází? Ani se neznáme!" Zakřičela jsem hystericky.
"Miluješ žlutou a jseš moje ségra," odsekl skoro jako kdyby to byla samozřejmost.
"A to první víš jak?" Obořila jsem se na něho.
"Říkala jsi to v knihovně," namítl.
"To je jedno, musím jít," řekla jsem a pomalými kroky šla na druhou stranu.
"Už ani krok," zadržel mě Diego rukou na mé hrudi a já k němu obrátila zabijácký pohled.
"Klaus může umřít! Nech mě!" Odstrčila jsem ho. "Vy všichni jste se o něho nezajímali! Ani jste si do prdele nevšimli, že je pryč a to je to ten jediný nejnormálnější člověk ve vaší rodině!" Odsekla jsem. Tušila jsem však, že si na nich jenom vybíjím zlost. Byla jsem na sebe naštvaná. Jak jsem na chudáka Klause mohla zapomenout!
"Naší," zasmál se Pětka věcně.
"To není ani jistý," prudce jsem se na něho obrátila.
"Luthere, vem je tam oba. Já přijdu, kde že to je?" Nabídl se Diego.
"Ne, já tam půjdu, Diego!"
"A dost! Půjdu tam já, jasný?! Jaká je ta adresa?" Zařval na mě, až jsem se nehorázně lekla. Svět byl barevnější ale několik sekund potom, byl zase normální.
A nastalo ticho. Trošku jsem věděla, co se stalo. To co se děje vždy. Něco divného, jak bych to nazvala?
Podívala jsem se na Pětku, který mě zkoumavě pozoroval. Povzdechla jsem si a nadiktovala Diegovi adresu. "Bud' opatrný, prosím," zašeptala jsem. Diego šel vedle mě, hádala jsem, že ještě nám musí ukázat kudy jít.
Když jsme konečně přišli do nějakého pokoje, unaveně jsem sešla schody a Pětkovu figurínu položila na schody. Bylo mi blbě, cítila jsem se hrozně a taky mě přepadala únava. Hrozná kombinace.
"Myslíš, že si můžu jít lehnout?" Zeptala jsem se Diega, když jsme v tom nepořádku spatřila postel.
"Jestli chceš," odpověděl s nezájmem.
Vděčně jsem se na něho usmála. Hned co jsem ulehla do postele, skulila jsem se do klubíčka a snažila se potlačit myšlenky, které se draly na povrch. Cítila jsem, že si vedle mě lehl i Pětka. To mě uklidnilo.
"Hezký, kdyby se nechovali jak kreténi, tak bych řekl, že jsou k zulíbání," řekl Diego a já poslouchala i přesto, že už jsem byla opravdu ospalá a Pětkova přítomnost vedle mě, mě uspávala ještě více.
"Neboj se, až vystřízliví, budou příjemní jak štětka na záchod," přitakal Luther.
"Na to nehodlám čekat, jdu pro toho Klause a taky zjistím, co se to tu ksakru děje," odsekl Diego a poslední co jsem slyšela, byly jeho kroky, které směřovaly pryč.
Doufala jsem, že bude v pořádku. Musí být. Proč mi na něm vůbec tolik záleží?
Možná protože jsi se rozhodla zradit komisi a zůstat s nimi, našeptávalo mi svědomí.
A s touhle myšlenkou jsem usnula.
Když jsem se vzbudila, překvapeně jsem zjistila, že nejsem s Pětkou. A že to tu neznám. Všude kolem byla černota. Jediné, co jsem cítila, byla postel pode mnou.
"Víš, on mě tak štval," povzdechla si žena, které seděla vedle mě.
Vylekaně jsem sebou trhla, jelikož jsem byla vystrašená, jak moc reálně tento sen vypadá. Doufala jsem, že to byl sen.
ČTEŠ
Cute bastard (Umbrella Academy)
Fanfiction"Já bych se mohl zase ptát na to," řekl Pětka kousavým hlasem, "proč jsi se mnou začala bojovat?" Vzduch se dal doslova krájet. S posledními slovy se zvedl a šel ke mně. "A nebo to, proč se právě teď snažíš popadnout tu mísu?" Překvapením jsem nemoh...
