Cute bastard (Umbrella Academy)

jseš si jistá?

Věděla jsem, že Pětka nepůjde za mnou. Byla jsem za to vděčná? Upřímně, vůbec ne.

Přemýšlela jsem a snažila si vše v hlavě urovnat, jelikož se dny táhly jako šnek, o to více jsem měla pocit, že se toho více děje. 

Jak to tedy začalo? Jednatelka mě střelila. Bolestnou ránu si pamatuji doteď. Potom jsem šla na misi, kde jsem měla zabít Pětku. Pětka mi zabil blízkého člověka. Bojovala jsem s Pětkou. Dějou se mi divné věci jménem Ben. Klause unesli. Rozhodla jsem se obrátit proti Komisi. No to poslední není tak jisté. 

Klaus! Diego se nevrátil a Luther tam také nebyl. Tedy u Luthera to chápu, venku panovalo ještě šero a muselo být brzo ráno. Ale Diego tam bydlí. Stalo se něco? 

Nejradši bych měla věci pod svou kontrolou. Ovládala všechny. Ale to byla zlá myšlenka. 

Proč mě vlastně Jednatelka zastřelila? Protože jsem nechtěla poslechnout. Přeci se mi to ale zdá jako nesmysl. Proč by ranila vojáka, kterého posílala do boje, chtějíc ať uspěje? 

Čip. 

Proto! Proto mě tu poslala! Věděla, že neuspěju. Proto se mi ani nesnažila zatajit jméno. Byla to jedna velká narafičená past. Já ji měla přivést k rodině Hargreevsů. 

Když jsem uslyšela rychlé a dunivé kroky, které směřovaly ke mně, ohlédla jsem se. Jakžtakž jsem uhnula noži svalnatého muže. 

Nemeškal. Zaútočil znovu. Byl obratný a silný. Závoj únavy vystřídal adrenalin. Přála jsem si zavolat Pětkovo jméno, jako kdybych na něm byla už nyní závislá. Bála jsem se Komise. A ona si pro mě přišla.  

Za svalnatým mužem se objevil další. Co bych teď dala za Luthera. 

Pokaždé když se ke mně dostalo ostří nože, srdce udělalo kotoul. Věděla jsem, že nemám šanci. A úkryt také nebyl nikde. A když uteču, stále mě můžou sledovat. Dohonili by mě. 

Chtělo se mi brečet. 

Oplatila jsem muži číslo jedna ránu až bolestně sykl, ale ihned se dal znova do boje. Proplétala jsem se mezi jejich prsty. 

Moc emocí. 

Muž mě shodil na zem, ale i když jsem se snažila odkutálet pryč, držel mě moc pevně. Zavřela jsem oči a ruky si obejmula kolem těla. 

Jediné co jsem si přála, bylo najít domov. A když jsem ho našla, znova ho ztratím. 

Použila jsem svou veškerou sílu, abych oba muže odstrčila. Napřáhla jsem ruku. Obrovský modrý paprsek světla však oba muže připíchl na zem a oni sjeli na zem. Šokovaně jsem ležela na zemi. Bála jsem se ohnout, aby mě jeden z nich třeba náhle nezabil. 

Po několika minutách jsem našla odvahu a vstala. Bolela mě záda a třeštila mi hlava. Z břicha mi tekla krev a při pohledu na to, se mi udělalo ještě více zle. 

Vzala jsem nůž, co ležel metr ode mě a pevně ho sevřela. Konečně jsem se cítila bezpečněji. Když jsem do jednoho z mužů kopla, nedočkala jsem se žádné reakce. Zadržela jsem dech a nahmatala mužův tep. Prosím. 

Byl mrtvý. 

Kvůli mně. 

Měl děti? Měl rodinu? Co když na něho doma čeká manželka? 

Druhý muž byl mrtev také. 

Stal se ze mě vrah, kterého Jednatelka chtěla? Dala jsem jí to, co potřebovala? 

Cítila jsem se jako hrozný člověk. Nikdy jsem neměla na svědomí život cizího člověka. 

Náhle mě napadlo, jestli poslala Jednatelka vrahy i na Pětku. Musela mě sledovat. A já nehodlala mít na rukou krev někoho dalšího.