Do nosu mě trefil pach, kterým jste rozeznávali domov. Ten, kterým páchnou i všichni, kdo tady žijí.
Nepotřebovala jsem se dívat dozadu, zda za mnou Vanya opravdu jde. Cítila jsem její sílu na vlastní kůži. Skoro jako jemný dotek matky, který se však občas změní v hrubý.
Taky jsem cítila jinou sílu. Zlou. Skoro jako kdyby se kolem mě chtěla obtočit, udusit. Jako kdyby se mělo stát něco strašně špatného. Ach ne, provedla jsem něco špatně?
"Vanyo, možná bychom jsme se měli vrá-" Nedořekla jsem to, protože Allison už byla přede mnou. Čelila velkému schodišti, hlavou se rozhlížela kolem.
"Halo?" zahoukala do nekonečného ticha. Podezřelého ticha. Zavřela jsem víčka.
"Vanyo?" otázal se Lutherův hlas. Víčka jsem široce otevřela. A tehdy jsem to spatřila. Světýlko. Nádherné, světlé a černé jako ta největší temnota. Prudce jsem vyšla dopředu a zabránila Vanyi v chůzi.
"Jdeme zpátky," zasyčela jsem.
"Bianco?" Zeptal se Lutherův hlas znova. Skočila bych mu na to, nebýt tmavého kouřového proudu vycházejícího z jeho úst. Dovedla jsem Vanyu přesně tam, kde osud bude pokračovat. Kde se osud naplní. Jsem tak stupidní.
"Proč?" Podívala se na mě Vanya zamračeně. Lehce uhla stisku mé dlaně a pokračovala k němu.
"Je to lest, přivedla jsem tě na špatné místo," naléhala jsem.
Zamračila se na mě a šla blíže k schodišti. Ne. "Je Allison..?" Zeptala se.
"Přežila to," namítl chladně.
"Díky bohu," oddechla si.
"Co se stalo?" zeptal se.
"Vanyo, ne," vyhrkla jsem. Otočila jsem se na ni a zkusila ji popadnout znova. Její paže přede mnou však uhla. Zatočil se mi svět. Co jsem to provedla? A tak jsem se otočila na Luthera. "Dej si pokoj a běž, máš něco za lubem," zaburácela jsem.
Zamračil se na mě. Hodně škaredě.
"Pohádaly jsme se a mě se to vymklo z ruky. Nechtěla jsem jí ublížit," zanaříkala Vanya. "Musíš mi věřit, prosím."
"Věřím ti," poznamenal Luther.
"Byla to nehoda, byla jsem naštvaná a.. a prostě se to stalo. Můžu za ní?"
"Teď odpočívá, možná později," vysvětlil Luther.
"Můžu tady chvíli počkat?" Otázala se Vanya. Nyní jsem se já mračila na ni.
"Jistě," řekl Luther klidně. Až moc klidně. Stála jsem napjatá, připravená na jakýkoliv možný nebezpečný pohyb směrem od něho. "Jsi tady doma." Po chvíli odmlky napřáhl ruce v objetí a dodal: "Je mi to líto."
Vanya k němu ihned vyrazila a obejmutí přijala. Přimhouřila jsem víčka. Plakala mu do náručí. "Já nechtěla," vzlykla.
"Já vím, Vanyo," odvětil. Jeho sevření však zesílilo. Hodně. Ihned jsem zakročila a chňapla mu jednu z paží.
"Pust ji!" Zaječela jsem. "Ty monstrum!" Tahala jsem za ni jak jsem mohla, ale nešlo to. A tak jsem začala kopat.
"To bolí," zasténala Vanya.
"Luthere! Zešílel jsi?" Zaburácela jsem.
"Mrzí mě to, děvčata," vzdychl.
"Přestaň," zakňučela Vanya. "Přestaň, prosím."
"Luthere!" Naléhala jsem. K čemu mi zatraceně bylo nějaké zneviditelnění, když byla moje kamarádka v smrtelném sevření? Emoce mi vystřelovaly do netradičních hodnot. Plakala jsem snad? Asi ano. Nad zradou někoho.. koho jsem pokládala za rodinu.
Budova se začala třást. Čím to bylo? A poté Vanyiny sípavé nádechy přestaly. Lutherův stisk se uvolnil, stejně jako můj. Podíval se na mě. Hlubokým pronikavým pohledem.
Podívala jsem se na to černé světýlko na schodech. Poté na něho. "Gratuluju ti, začal jsi oficiálně apokalypsu," vydechla jsem, prsty jsem si zajela do vlasů. Frustrovaně, vyděšeně. Jeho ruka se natáhla ke mně, ale já se pohotově odtáhla.
"Nedělej to těžší, než to je a pojď se mnou dobrovolně," řekl. Srdce mi pokleslo tíhou smutku.
"Zrádce," vyprskla jsem. Jeho ruka vyhmátla znova. Tentokrát jsem spadla na zem. Moje reflexy nebyly dost rychlé, vlastně byly slabé, oslepené emocemi. Když se ke mně přiblížil, po čtyřech jsem se doplazila k tomu jedinému, co mi v tento moment mohlo poskytnout útěchu, možná i potřebnou smrt. Posledně jsem se podívala na bezvládnou Vanyu v jeho náručí a moje dlaň se dotkla toho osudového světýlka.
A já zmizela do černoty. Nikdy bych nečekala, že ji ráda uvidím. Ale kde jsem měla jinak truchlit nad svou hloupostí a slabostí?
Cítila jsem to zlo kolem sebe. Tu podlost která ovládla i Luthera. Tu velkou lež, která obklopovala celou tuhle budovu.
Zachráním Vanyu. Ale prvně si poslechnu ten osud, která tahle černota nabízí. Pokud to však není má vlastní smrt.
____________________________________________________________
Vůbec z téhle kapitoly nemám radost, ale už jsem potřebovala něco vydat, tak inu tady máte :DD, snad to vylepším tou příští teda.
PŘÍBĚH JE ODVOZEN ZE SERIÁLU UMBRELLA ACADEMY, TAKŽE KDO CHCE VIDĚT ORIGINÁL, ZABROUZDEJTE NA NETFLIX A UŽÍVEJTE!
POZOR! PŘÍBĚH JE CELÝ OBSAŽENÝ ZE SPOILERŮ, TAKŽE POKUD NECHCETE VĚDĚT NIC DOPŘEDU, NEČTĚTE TO!
S pozdravem Hell__F 🖤
Počet slov: 759 slov
ČTEŠ
Cute bastard (Umbrella Academy)
Fiksi Penggemar"Já bych se mohl zase ptát na to," řekl Pětka kousavým hlasem, "proč jsi se mnou začala bojovat?" Vzduch se dal doslova krájet. S posledními slovy se zvedl a šel ke mně. "A nebo to, proč se právě teď snažíš popadnout tu mísu?" Překvapením jsem nemoh...
