Cute bastard (Umbrella Academy)

z jednoho pekla do druhého Pekla

Otevřela jsem víčka do temné noci. Za okny byl ještě Měsíc, který osvětloval moji tvář a já si rozsvítila lampičku.

"Co chceš?" Zasyčela jsem na osobu přede mnou. Měla na sobě vtipně dělané šaty. Vždycky jsem chtěla vědět, kolik ty její oblečky musí stát. Nad sto dolarů to být nemůže, protože takovou šaškárnu bych neprodala pomalu ani za padesát.

"Připrav se, jdeš na misi," řekla Jednatelka a sjela mě kritickým pohledem. 

"Nikam nejdu, už dávno jsem ti řekla, že pro tebe pracovat nebudu," odpověděla jsem ji. Teplá peřina byla to jediné co mě v tuhle chvíli zajímalo. 

Jednatelka se nebezpečně přiblížila, bez váhání vytáhla pistoli a namířila ji na mě. 

Obě jsme se propalovaly pohledem. Skenovala jsem její prst, který držel spoušť a byl by schopný kdykoliv stisknout. 

"Ne," bylo mé poslední slovo, než jsem zakřičela bolestí. Kulka mi provrtala rameno, které pálilo jako čert. Vlastně to ani tak nebolelo, ale čím déle jsem to vnímala, tím hůř začala rána bolet. 

"To nebylo zrovna to, co jsem chtěla slyšet, Bianco," mé jméno vyřkla s takovou nechutí, až jsem sebou škubla. Divila jsem se, že si ho vůbec pamatuje. 

"Kdy a kde," řekla jsem poraženě. Vztek ve mně planul. Nesnášela jsem prohry, ale cítila jsem, jak krev prosakuje mým tričkem a tvoří tam tak velkou rudou skvrnu. Pohled na krev mi nedělal dobře, což bylo docela ironické vzhledem k tomu, že jsem byla donucena pracovat jako zabiják. 

"Jak jsem již řekla," odsekla a znova mě přejela pohledem. Kdyby mohla, zabije mě teď a tady. "Obleč si něco vhodného na misi, zašij si tu ránu a dostav se do mé kanceláře. Budeš tam do desíti minut, jinak to neschytá pouze tvé rameno, drahoušku." S těmihle slovy se otočila a za zvuku klapajících podpatků odešla z mé malé skrýše. 

Vzchopila jsem se na pouhé vzdechnutí. Už dávno jsem šanci na útěk vzdala. Jednatelka mi i přes mé protesty naháněla strach. Možná ten její věčný klid, nebo ten styl jejího oblékaní, který byl děsivější než ona samotná. 

Bolestně jsem zakňučela, když jsem si svlékla tričko. Hlava se mi zamotala, měla jsem pocit, jako kdyby měla vybouchnout. Trošku se mi zvedl žaludek z toho množství rudé kapaliny vytékající z mého ramene. 

Neměla jsem možnost, pokud jsem nechtěla vykrvácet a udělat tak Jednatelce velkou radost, musela jsem si to hned zašít. 

Po dvou velice bolestných minutách jsem si úlevně oddechla. Rameno ještě tepalo bolestí, ale byla jsem si jistá, že neumřu na nedostatek krve. Jednatelka bude určitě jásat radostí, až mě uvidí. 

Na sprchu už jsem neměla čas, takže jsem si sepnula vlasy do vysokého culíku, aspoň trošku vyčistila mé rameno, které bylo celé rudé a natáhla si na sebe černé legíny a černé tílko. Popadla jsem nakonec černou mikinu a vydala se tmavými chodbami do místnosti hrůzy a strachu. 

Když jsem procházela okolo Lilina pokoje, těžce jsem jí záviděla, že ještě mohla spát. Byla u matky oblíbená. Ale i tak jsem se měly navzájem rády. Hodně mi pomáhala a mě píchlo u srdce, že se teď nemůžu vyplížit k ní do postele a trošku si postěžovat na Jednatelku. Uvidím ji vůbec ještě někdy? Hádám, že matka mě pošle na takovou misi, kterou nemám šanci přežít. Byla jsem pro ni jako koule u nohy. 

Opatrně jsem zaklepala na matčinu kancelář, skoro jako kdyby na mě měl vyskočit bubák, kdybych udělala sebemenší hluk. 

"Můžeš dál, Bianco," řekla a ani se nenamáhala zvednout oči od papírů, co třídila. "Pochybuji, že si vůbec v takové misi stihneš namočit malíček, ale pošlu tě do přítomnosti. Rok 2019, den po návratu tvého Cíle," řekla a až teprve teď zvedla své oči a upřela je do těch mých. "Jméno tvého cíle je Five, nedej se zmást jeho vzhledem třináctiletého kluka. Je to sériový zabiják, který nemá problém ti zakroutit krkem. Každopádně, snad se vrátíš zpět, miláčku," řekla a sarkasticky se usmála. "Kufřík by tě měl teleportovat přímo na místo, poté už dělej, jak myslíš," dořekla a hodila mi zpod stolu černý obyčejný kufřík, který jsem okamžitě chytla. Překvapilo mě, že mi neřekla příjmení, ale doufejme, že mi popřeje štěstí.