Když jsem si černé rukavice navlékla, přejela jsem si rukama po pažích, doufajíc, že mi tak zmizí husí kůže, která se mi prudkým strachem udělala.
Nakonec jsem si vzala od Pětky uniformu a převlékla se celá. Oblečení jsem měla znova od krve a navíc jsem páchla. Jenomže když jsem se na sebe podívala do zrcadla, zakroutila jsem pobaveně hlavou a rychle to sundala. Ani náhodou. Vypadala jsem v tom příšerně. Nepomáhaly tomu ani moje mastné vlasy. Na to jsem si však už zvykla. Radši jsem je ani nerozpouštěla z copu.
Když jsem si však oblékala triko, na dveře někdo zaklepal a hned vešel. Zvědavě jsem na Allison zvedla obočí a potom odkopla uniformu Pětky do skříně. "No- víš, ono-" Zakoktala jsem se.
"Každý se chce cítit čistý," pokrčila rameny a na Pětkovu postel hodila nějaké plastové lahvičky. Když jsem si přečetla název s radostí jsem zjistila, že to je šampon a gel. V životě jsem nebyla vděčnější.
Na posteli však přistály i křiklavé šaty. "Ani náhodou, tohle si neobleču, ani za zlatý prase," kývla jsem na šaty.
"Ty šaty ti seknou," zasmála se Allison a naznačila prstem, ať se otočím. Prohru jsem stále nesnášela moc dobře. Ale aspoň jsem byla konečně čistá! "Hodí se ti k těm růžovým vlasům. Pro plno lidí je taková barva docela risk," řekla a pohledem je projela. "Ale tobě ten risk prospěl, vypadáš, jak to říct, starší," usmála se.
Měla pravdu. Vlasy mě opravdu dělaly starší, a navíc, bílé šaty s podobně stejně růžovými pruhy jako byly moje vlasy opravdu ladily. Ale, prostě to nebyl můj styl. Ty šaty sice neměly chybu, byly útlé v pasu a krátké do poloviny stehen, krásně mi obepínaly hrud, zatímco u stehen byly volnější, ale ne a ne se v nich cítit pohodlně.
"A navíc jsem ráda, že ty šaty konečně našly uplatnění. Nosila jsem je jako malá holka, ale potom už jsem je neoblíkla. Měla jsem je nejradši," zavzpomínala Allison. "Proč máš vlastně ty rukavice?" Poukázala na mé dlaně.
Zarazila jsem se a přemýšlela, co říct. Přeci jenom jsem si nakonec sedla na postel vedle ní a sundala si je. "Když jsem se vrátila, tak se mi udělalo tohle," ukázala jsem na dva zmizelé prsty.
Allison mi popadla ruku, podle jejího výrazu jsem pochopila, že je šokovaná. "To ti je někdo usekl, nebo, co se stalo?" Vyhrkla.
"Prostě, no, zmizely, paf puf, a už nebyly," pokrčila jsem rameny. Ten pohled mě stále strašil a naháněl mi husí kůži.
Allison se na mě ustaraně podívala. "Bolí to?"
"Ne," odpověděla jsem stručně a znova jsem si na ruku navlékla rukavici. "Ale prosím, neříkej to Pětkovi. Tohle je maličkost, ale konec světa ne, potřebuje se zaměřit na to," zaprosila jsem jí.
Váhala, a dost. Šlo to z ní jednoduše vyčíst, jelikož si mnula čelo. "Dobře, ale už musíme jít," kývla Allison na dveře. Když jsem ji zastavila, povzdechla si. "Slibuju," řekla a přiložila si ruku na srdce. Ale až tohle skončí, něco s tím uděláme, ano?"
Na to jsem s úsměvem přikývla. "Kam vlastně musíme?"
"Zabít Herolda Jenkinse," odpověděla odhodlaně Allison a já vykulila oči.
"No, tak jdeme zabít Jenkinse," přitakala jsem stále udivená odhodláním, kterým Allison přetékala. Byl to na ni nezvyk, ale líbila se mi takhle.
Když jsme sešly schody, na chvíli jsem zaváhala. Stále jsem se v šatech necítila pohodlně. Tedy, to bylo to první co jsem si myslela, když se mi bolavě zatočila hlava. Nakonec jsem se však instinktivně otočila a utekla po schodech nahoru. Moje nohy šly přesně tam, kam chtěly. Tam, kam chtěl jít můj mozek přesněji.
Nakonec jsem došla k skleněné vitríně. V jejím středu byly nějaké hračky, abych to lépe upřesnila, postavičky. Poznala jsem v nich rodinu Hargreevsových. Ale něco tam chybělo. Cítila jsem to. Cítila jsem tu zlo, zlo které se po postavičkách natahuje.
"Bianco, už musíme jít!" Křikla na mě Allison. Srdce mi lekavě poskočilo. Prokřupala jsem si prsty a spěchala za jejím hlasem, protože světe div se, úžasná Bianca nevěděla, kudy má jít zpátky.
"Promiň," kývla jsem na ni na schodech a seběhla je. Když jsem doběhly k modrému autu a skočily do něj, lem šatů jsem si posunula po stehnech níž. Pětka se na mě podíval a přátelsky se usmál.
"Strašně ti to sluší," zašeptal. Cítila jsem, jak jsem se automaticky usmála, kolena se zdály náhle jako z rosolu a srdce mi zamilovaně poskočilo. Je tohle láska?
A to byla přesně ta myšlenka, která mi změnila myšlenka. Bylo stále podivné být v lásce. Chaotické, stresující. Ale zároveň tak krásné, kouzelné. Skoro jako kdybych se vznášela v třpytivém prášku, v jediné nebrutální věci v mém životě.
"Ten Jenkins má určité záznam v rejstříku," podotkl Diego a zaujal moji pozornost. "Jen to chce jeho složku."
"A jakej máš plán? Napochodovat tam a poprosit?" Pozvedla jsem na něj obočí.
"Tu stanici znám jako svý boty, sestřičko. Strávil jsem tam dost času," namítl a vyzývavě se na mě otočil.
"Možná tak v poutech," tipla jsem si a když se na mě udiveně zamračil, pochopila jsem, že jsem trefila do černýho.
"To je fuk," odsekl s přimhouřenýma očima a otočil se zase dopředu. "Plán zní tak-" Pětka ho však hned přerušil.
"Plán? Jen tam skočím a vezmu to," pokrčil rameny Pětka.
"Já tam můžu taky jít, když se zneviditelním," podotkla jsem, ale když se na mě oba vražedně podívali povzdechla jsem si. "No jasně, já nikam nejdu a zůstanu tu trčet, parchanti tohleto," zamumlala jsem.
"Ne, to ne.." podíval se Diego zpátky na Pětku, v odpovědi na jeho nabídku. "Nevíš, jak to tam chodí, jasný?" Odsekl Diego. Joo, taky ráda mívám věci pod kontrolou a ne, když mi do nich někdo rýpe.
"Přesně tohle jsem dělala včera," podotkl Pětka. Potom se zarazil.
"Co?" Podotkli jsme oba s Diegem.
"Moje včera, ne vaše včera," dodal Pětka. "Zabere to dvě vteřiny," namítl.
Když Diego znova odmítl, Pětka na něj vyjel. "Co ti vadí?" Vyjekl Pětka.
"TY nikam nepůjdeš, zavelel jsem, to vůdce dělá. Vede." Řekl rozkazovačně.
Podepřela jsem si hlavu rukama a zadržovala smích. "Jojo, velkej vůdce," napodobila jsem Diega. Ten se na mě bleskově otočil, ale nakonec vystoupil z auta. Vanya šla za ním, ale pro změnu k telefonu. Pětka šel hned za ní, tak jsem vystoupila taky. Stále jsem se divila, že se Pětka opravdu nechal přemluvit Diegem a neteleportoval se pryč.
Jo ale kdyby měl poslouchat mě, tak radši umře. Nefér toť život.
________________________________________________________________________________
🤍🤍
PŘÍBĚH JE ODVOZEN ZE SERIÁLU UMBRELLA ACADEMY, TAKŽE KDO CHCE VIDĚT ORIGINÁL, ZABROUZDEJTE NA NETFLIX A UŽÍVEJTE!
POZOR! PŘÍBĚH JE CELÝ OBSAŽENÝ ZE SPOILERŮ, TAKŽE POKUD NECHCETE VĚDĚT NIC DOPŘEDU, NEČTĚTE TO!
S pozdravem Hell__F 🖤
Počet slov: 1100 slov
ČTEŠ
Cute bastard (Umbrella Academy)
Fanfiction"Já bych se mohl zase ptát na to," řekl Pětka kousavým hlasem, "proč jsi se mnou začala bojovat?" Vzduch se dal doslova krájet. S posledními slovy se zvedl a šel ke mně. "A nebo to, proč se právě teď snažíš popadnout tu mísu?" Překvapením jsem nemoh...
