"Nebaví mě stále selhávat, myslela jsem si, že jste vycvičení, že mi pomůžete," zasyčela jsem skrz zuby. Pohledem jsem propalovala brokovnici v ruce.
"Pokud vím, vycvičená jsi i ty," konstatovala Cha Cha, "a podělalas to. Myslíš si, že jsem neviděla jak ho máš na mušce?" Její tón zněl vysměvačně.
"Pokud vím, ani ty jsi ve střelbě moc nevynikla," oplatila jsem jí to kousavě.
"Já ho aspoň střelila, čubko," odsekla a vítězně se usmála.
"Pokud to nebylo do srdce, nepočítá se to," usmála jsem se na ni sarkasticky.
"Dost. Tohle nám nepomůže. Potřebujeme se navzájem, i když to nerad přiznávám," přidal se do toho Hazel. "Budeme mít šanci na něj zaútočit znova, teď jsme jenom nebyli připravení," dodal zamyšleně.
I já se nakonec ponořila do svých vlastních myšlenek a v pokoji po dlouhé době nastalo zase ticho.
"Počkat!" Vyjekla jsem. "Vím, kde bydlí. Myslím, že jeho samotného tam ani nepotkáme, ale-"
"Tak na co nám to je, káčo," přerušila mě Cha Cha.
Zvedla jsem se a napochodovala přímo k ní. Tahle ženská mi pije krev.
"Kdybys v komisi aspoň trochu dávala pozor, věděla by jsi, že nejlepší bolest není fyzická, ale psychická," musela jsem si imaginárně zatleskat. Ve většině hodinách jsem spala.
"Ale na co nám to je?" Zeptal se Hazel opožděně.
"Potom to nebudeme my, kdo přijde za ním. To on přijde za námi," usmála jsem se. "A věř, že to bude jeho poslední návštěva," dodala jsem a v ruce sevřela brokovnici.
.
Nadechla jsem se čerstvého vzduchu. Nespěchala jsem, snad.
Doufala jsem, že jdu správným směrem, protože ať už je tohle město veliké, jak chce, něco mi říkalo, že se tady dá lehce ztratit.
Odbočila jsem na další uličku a doufala, že bude slepá. To by znamenalo, že jsem tady správně.
A nakonec? Strnula jsem pronikavým očím, které jsem nechtěla vidět ještě hodně dlouho.
"Máme na sebe fakt štěstí," uchechtla jsem se a přesto šla dopředu.
"Co tu děláš?" Sykl Pětka.
"Ráda bych řekla, že mám v rukávu nějaké naprosté eso, s kterým tě zabiju, aniž by jsi stihl zmizet v tom podivném obláčku, ale bohužel, pouze se procházím," řekla jsem a zkoumavě si ho prohlížela.
V mysli se mi odehrávala ta jediná otázka, která mě zajímala každou sekundu. Proč mě prostě nezabije?
V pozadí jsem zpozorovala Klause. Bingo.
"Čau, Klausi!" Zavolala jsem a rozešla jsem se jeho směrem.
"Ahoooj Eli." Nad tou přezdívkou jsem se otřásla.
"Takhle už mi neříkej, nikdy," zasmála jsem se. "Mám na tebe prosbičku Klausi," zašeptala jsem, aby nás Pětka nemohl slyšet. Stále tam stál a jeho pohled se mi zabodával do zad. Bál se snad, že ublížím jeho bratrovi? Kdyby jenom věděl. "Dneska buď mimo barák, pro tvoji bezpečnost. Běž se radši pořádně opít," řekla jsem a jen tak tak jsem nespadla do popelnice, jak jsem se nad ní nakláněla.
"A víš co? To je dobrej nápad!" Vyhrkl hlasitě. Rychle jsem střelila pohled po Pětkovi, který si toho všiml a napjal se ještě více.
"Tak papa," zamávala jsem Klausovi a rychle se vydala pryč. Dříve než jsem se však stihla dostat z přítomnosti nenávistného pohledu páru modrých očí, někdo mě pevně chytl za ruku.
ČTEŠ
Cute bastard (Umbrella Academy)
Fanfiction"Já bych se mohl zase ptát na to," řekl Pětka kousavým hlasem, "proč jsi se mnou začala bojovat?" Vzduch se dal doslova krájet. S posledními slovy se zvedl a šel ke mně. "A nebo to, proč se právě teď snažíš popadnout tu mísu?" Překvapením jsem nemoh...
