Šourala jsem se ulicemi a pozorovala budovy. Koukala jsem se na každý detail, který na nich šel zpozorovat.
Myslím, že to nějakým způsobem vypínalo mou mysl. Jako kdybych byla chodící duch.
Rána na hrudníku vysílala bolesti do celého těla. Samozřejmě byla 40% šance, že díky ní umřu. je tolik způsobů! Vykrvácení, poškození orgánu.. mohla bych pokračovat i dále.
Červený barák, špinavé okna, cihly. Zelený barák, dřevo, uschlá tráva.
Penzion, dva vrazi, já jsem ten třetí, poschodí, parkoviště, světlo v našem pokoji.
Je tam někdo?
Zrychlila jsem do kroku a schody vybíhala po dvou. Když jsem došla k našemu pokoji, zvážila jsem můj prudký vstup. Raději jsem na dveře zaklepala. "Tady Bianca, jdu dovnitř!" Řekla jsem snad dost nahlas, aby mě slyšeli, ať už zloděj či Cha Cha s Hazelem.
Nebylo se však čeho obávat, jelikož Hazel ležel na posteli a cpal se donutem. Porozhlédla jsem se po místnosti. "Kde je Cha Cha?"
"Nemám tušení," pokrčil rameny a dále se koukal na televizi. "Nenašel jsem ji, tak jsem myslel, že jde sem," dodal přihlouple.
"A stihl ses stavit pro koblihu?" Zeptala jsem se zaraženě. "Víš co? Dej mi taky," ukradla jsem mu ze sáčku jednu, načež on po mně hodil uražený pohled. "Musím doplnit cukr, aby to se mnou neseklo!" Dodala jsem na svou obhajobu.
Když nastalo ticho a jediné co šlo slyšet byla televize, lehla jsem si na svou postel a spolkla poslední kus donatu. "Dnešní večer byl propadák," zašeptala jsem.
"Tím bych si nebyl tak jistej," Řekl Hazel.
Dříve než jsem mu stačila vynadat, že tím bych si určitě jistá byla, do dveří vstoupila Cha Cha a oboum nám darovala chladný pohled.
"Musím vám něco ukázat," pronesl Hazel a pyšně vyvalil svůj pupek ještě víc.
Nervózně jsem došla k jejich autu a propalovala kufr. Kdyby se tam objevila díra, nedivila bych se.
"Otevři to," řekl Hazel.
"Však jo," protočila jsem oči a kufr otevřela.
"Klausi?!" Vykřikla jsem.
A opravdu, byl tam Klaus, obalený v ručníku, s pusou a rukami zalepenými izolepou.
Udeřil do mě pocit viny a lítosti. Chtěla jsem uhnout před jeho vystrašeným a nechápavým pohledem. Tak moc.
"Ty ho znáš?" Ozvala se ježibaba.
"Jo, to je bratr Pětky," řekla jsem nekonkrétně. Když na mě oba hodily podezíravé pohledy, které jsem cítila i přesto, že jsem k nim byla otočená zády, dodala jsem: "Když jsem byla v zajetí Pětky, tak jsme se párkrát viděli."
Seděla jsem na posteli. Cítila jsem únavu po celém těle, ale přesto byly mé oči otevřené dokořán.
"Kde je číslo Pět teď?!" Zakokrhala ježibaba. Dusila Klause který se snažil popadnout vzduch.
Chtěla jsem uhnout pohledem, ale nemohla jsem. Prostě nemohla.
"Nepřestávej, už jsem skoro tam," zalapal Klaus.
Tohle dělal celý den. Posmíval se jim. Ne, posmíval se nám.
"Mám ho," řekla znechuceně ježibaba a přestala ho škrtit. Klaus se rozkašlal a vydával podivné zvuky.
"Nic nerozproudí krev tak dobře, jako trocha škrcení, je to tak.." větu nedokončil a začal se smát.
ČTEŠ
Cute bastard (Umbrella Academy)
Fanfiction"Já bych se mohl zase ptát na to," řekl Pětka kousavým hlasem, "proč jsi se mnou začala bojovat?" Vzduch se dal doslova krájet. S posledními slovy se zvedl a šel ke mně. "A nebo to, proč se právě teď snažíš popadnout tu mísu?" Překvapením jsem nemoh...
