"Já bych se mohl zase ptát na to," řekl Pětka kousavým hlasem, "proč jsi se mnou začala bojovat?" Vzduch se dal doslova krájet. S posledními slovy se zvedl a šel ke mně. "A nebo to, proč se právě teď snažíš popadnout tu mísu?" Překvapením jsem nemoh...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Wow! 6k přečetní, něco přes 400 hvězdiček a já se slzičkama :Dd. Část téhle kapitoly je poděkování a menší nepotřebná informace, takže můžete klidně zajet více dolů a užívat čtení :Dd.
Poděkování: Tenhle příběh byl stvořen s myšlenkou, že bude mít hodně přečtení (v mé představě to bylo maximálně 200 :D), ale také byl stvořen hned poté, co jsem prohledala celý wattpad a nikde jsem nemohla najít žádný umbrella academy příběh, který by mi vyhovoval a pokud ano, tak ho nedokončili :'(. A tak jsem si prostě tehdy řekla, že napíšu takový příběh, který bude vyhovovat mně. A olalá, vyhovuje dalším cca 700 lidím, za což jsem neskutečně ráda<3.
Menší nepotřebná informace: Pokud se vám občas bude zdát, že text není takový, jako v seriálu, pravděpodobně to bude tím, že ho píšu z titulků a ne dabingu. Jelikož mé tvrdohlavé já se prostě nedokáže dokopat k tomu, aby neposlouchalo u psaní písničky - hold je to prostě moc relaxující -, takže jenom taková menší vsuvka, a teď užívejte čtení<33
Po chvíli jsem přeci jenom zase přemýšlela, jestli jsem to nepřehnala. Byla jsem ráda, že jsem mu dala co proto a postavila se za svou hrdost, ale můj plán na ukázání mé důvěry, teď nevypadal tak důvěryhodně, abych i já vypadala důvěryhodně. Prostě jsem nad tím v tu chvíli nepřemýšlela a zpackala to.
To by se bývalému cvičenému zabijákovi stát nemělo. Což je další fakt z nekonečně dlouhého listu faktů, proč bych nemohla, zrovna já, být zabiják.
Za Pětkou jsem se už honit nechtěla, nic by mi to nedalo. Dopadlo by to stejně, proto bude lepší zůstat rozděleni. Měl plán, tedy snad, ale já taky. Proto jsem seděla na schodech a přemýšlela, zda ho zrealizovat. Měla bych nechat Pětku, ať to zvládne sám? Přeci jenom to není má zodpovědnost, když tu trčím kvůli němu a ani nevím proč. Za to jsem na něj byla stále naštvaná.
Všude budu vypadat podezřele. Pokud se ke kufříkům jenom přiblížím, nahlásí to Jednatelce. Mohla bych se teoreticky zase vrátit ke Glorii, napsat rozkaz Cha Chi a Hazelovi a ulehčila bych aspoň jednu věc. Ale problém byl, že i tohle mi připadalo jako vražda, kterou bych učinila já, i když by se zabili oni navzájem. Stačila mi už krev těch dvou mužů, které jsem bezcitně přimáčkla ke zdi, podotýkám, že ani nevím jak. Což mě děsilo stokrát víc.
Namotala jsem si jeden pramen růžových vlasů na prst. Když jsem si je nechala obarvit, věděla jsem jakou změnu dělám, jakou změnu potřebuju. A tahle změna mi snad připomene, kým teď jsem. Ono totiž trčet v třináctiletém těle na celé věky, taky není moc zábava. Vlastně je to nuda, vypadat pořád stejně. Možná jsem měla pár výhod, znala jsem své tělo, své limity a možnosti v boji, ale vzhled byl taky důležitý, no ne snad?
Takže svůj plán zrealizovat nemůžu. Byla by to blbost, asi. Možná to pochybování, mě dostalo tam, kde jsem. Na schody, v Komisi, se strachem cokoliv udělat.
Kdybych aspoň měla muziku, hned by se přemýšlelo lépe a muzika by mi dodala odvahu. Najednou jsem otevřela pusu a otevřela oči dokořán. Znám svoje tělo, až doteď. C se změnilo? Mám schopnosti. Co se dělá se schopnostmi? Používají se k dobru. A to taky udělám.
Přemýšlej, snaž se Bianco! Jak se používají? Pomocí strachu? Nejde to jinak? za pavouky se mi lézt opravdu nechtělo. Ale mám vůbec nějaké dobré okamžiky?
Ano, když jsem se opila s Pětkou. Když přitiskl jeho rty na mé a já se po dlouhé době ucítila v bezpečí a milována. Když mě obejmul a nechal mě uvolnit, po té dlouhé době napjatosti. Když mi důvěřoval a ukázal mi tu žlutou složku. Když se na mě hrdě usmíval, nebo když jsme spolu vtipkovali.
Padala jsem, najednou a prudce, černou temnotou. Cítila jsem však jeho, Pětku. Skoro jako kdyby padal u mého boku, ale tam nikde nebyl. Moje tělo se obrátilo a udělalo ještě pár otoček. Poté jsem dopadla na zem, na obě nohy. Tedy aspoň to jsem si myslela. Pode mnou jsem necítila podlahu. Necítila jsem rázem nic.
Přede mnou se rozsvítilo světlo a já spatřila Allison a Luthera. Jejich rty se usmívaly do polibku, který si důvěřivě vyměňovali. Nad tím jsem se musela pousmát. Jsou šťastni a spolu. Našli své štěstí a radost, stejně jako já.
Něco mě však prudce otočilo. Hádala jsem, že doprava, ale ničemu jsem tady nedůvěřovala. Odehrávala se tam scéna. Grace, žena, kterou jsem pravděpodobně nikdy nespatřila a stejně znala její jméno, se procházela s Diegem po krásném parku. Diego jí něco povídal, ale nedokázala jsem to zaslechnout. Potom však bylo všechno hlasitější a já uslyšela Graciin hlas. "Musím ti říct ještě něco, Diego," hlesla. "Pogo a já jsme lhali. Lhali jsme vám všem," dodala.
Scéna zčernala. Do hlavy mě udeřila obrovská bolest. A s ní i vzpomínka. Vanya s bílou pletí a modře svítícíma očima. Vanya. Vanya Hargreeves, ona zničí svět.
Když se mi vzpomínka jasně objevila, byla jsem prudce otočena na další stranu. Vanya se ohnula, ale v pohybu zamyšleně strnula. Poté vytáhla zpod gauče deník. Otevřela jej, zatímco mě se ukázal pohled přímo do jeho stránek. Hleděla jsem, jak nalistovala stranu s nadpisem "číslo sedm" a trpělivě vyčkávala. Stránky popisovaly ji. Popisovaly ji jako neomezené, nekontrolovatelné a nebezpečné. Že je třeba utajit. Sedativa pro kontrolu nálad.
Všechno to začalo zapadat. Před očima se mi zjevilo jméno, podtrhnuté rudou tekutinou. Leonard Peabody, které se přelívalo do dalšího. Harold Jenkins.
Její přítel jí využíval. Nikdy ji nemiloval. Věděl o všech všechno.
Najednou se deník z jejich dlaní vznesl a polétl přímo před můj obličej. Otočil se na další stranu.
"Číslo osm," tak to tam stálo. Černé na bílém.
"Unesena ve třech letech. Silná moc, vodítkem jsou změny nálad. Předurčena k sedativům. Pohled do budoucnosti, moc smrti. Most mezi číslem Osm a číslem Pět. Číslo Pět se musí vymezit kontaktu s číslem Osm. Nebezpečná, nekontrolovatelná."
Nevěřícně jsem koukala na tu stranu s černými elegantními znaky a nedokázala uvěřit vlastním očím. Zaměřila jsem se na ty dvě slova. Nebezpečná, nekontrolovatelná.
Do očí se mi nahrnuly slzy. Deník polétl dozadu a odhalil tak další scénu. Stála jsem tam já, polovina tváře mi chyběla, ta druhá byla prosetá strachem. Brečela jsem. Vedle mě stála Vanya, která hrála na housle. Nenávistně. Vypadala jako posel smrti. A na něčem jsme stáli. Na mrtvolách. Poznala jsem tam Pětku, dokonce i Allison. Pravděpodobně tam byli i další. Chtěla jsem odtáhnout hlavu, ale nemohla jsem.
