Ten pocit bezstarosti, volnosti, přesně tento pocit jsem celým srdcem milovala. Ale proč? Možná proto, protože mé srdce ho dokázalo zažít pouze párkrát.
Už od dětství se ke mně chovali jak k dospělé. Nikdy jsem nebyla dost dobrá. Ale moje srdce toužilo po tom, aby se na mě Jednatelka usmála. Aby mě pohladila po vlasech a pošeptala mi, že je na mě hrdá.
Nikdo nebude nikdy dost dobrý. Jediné co z vás dokáže udělat dokonalé, jste vy sami. Ale jak to člověk dokáže?
Proč se neprobouzím a tápu v nekonečné černotě? Každým krokem se zrychlil tep mého srdce, bilo do ticha jako zvon.
Mám si to užívat? Chci si to užívat! Chci si lehnout, zavřít oči, nad ničím nemyslet. Odplout do světa odpovědí, po kterém jsem tak dlouho toužila.
Mé oči zaujaly však něco naprosto jiného. Maličké mihotavé světlo. Působilo přátelskostí a teplem. Rozeběhla jsem se k němu.
Cítila jsem se k tomu světlu tak spojená. Jako kdyby bylo taky volné, bez provazů, které drží jeho mysl zpět. Kmitalo si jak chtělo, jednou divoce, jednou klidně. Natáhla jsem levou ruku, chtěla jsem se ho dotknout, pocítit jeho emoce, zažít je.
V samé chvíli jako kdyby mě to do něho vcuclo. Zakryla jsem si oči dlaní, aby mě z toho náhlého světla tolik nebolely. "Kam mě to vedeš, světýlko?" Zašeptala jsem, skoro jako kdyby mi mohlo odpovědět. Mohlo snad?
Cítila jsem pevnou zem, oči jsem znova otevřela. Spatřila jsem další temnotu, ale jinou.. jinou v čem? Byli tu lidi, ano, lidi. Povědomí lidé.
Byli tu všichni. Ben, Diego, je to snad Pětka? Při pohledu na něj se mi zatajil dech. Je v pořádku? Allison, Klaus, ale kde je Vanya? Kde jsem já?
Světýlko mi ukázalo další scénu, podivila jsem se, že hlavní postavou jsem byla já. Byla jsem u nás doma. Teda, u Hargreevsů. Ale určitě jsem nedělala to, co bych čekala. Já jsem vlastně dělala něco, díky čemu mi po kůži projel mráz a strach.
Já náš domov ničila. Pokoje vybuchovaly, budova se řítila a já byla v jejím centru. A za mnou byla Vanya, modré paprsky světla se z ní sápaly jako jedovatí hadi. Ti hadi mě objímali.
Mým očím se naskytla zase jiná podívaná. Prostředí se zcela změnilo, Vlastně se měnilo snad každou sekundou, jako kdyby se Světlo naštvalo. "Pamatuješ si?" Vypísklo mi do ucha.
Zašklebila jsem se, snaha vzpomenout si ovládla mou mysl. Na co? Na co?
Světlo se mnou prudce škublo, otočilo mi hlavu a já v samý moment padla bezradností na kolena. Ano, vzpomínám si. Pohlédla jsem na mrtvého Leonarda propíchnutého noži.
A stála tam Vanya. Její hadi se plazily po jeho těle, skoro jako kdyby se mu smály za jeho hloupost, že je snad on mohl využít. Celou dobu využívali oni jeho.
Zavzlykala jsem bolestí, mé oči se otevřely slunnému dni. Cítila jsem v ústech krev, dívala jsem se na restauraci, kde jsem minulou noc špehovala Vanyu a Leonarda.
Rychle jsem se vzpamatovala. Jsem naživu! Jsem zpátky! Cítila jsem pod sebou beton, kamínky, které mě tlačily do obolavělého těla, ale žila jsem.
Pomalu jsem se postavila, načež mě hlava prudce upozornila na bolest. Automaticky jsem se za ní chytla a sedla si zpátky na zem. Kolik je? Jak dlouho jsem byla mimo? Pane bože! Já si vše pamatuju! No jasně, tohle už se mi stalo několikrát. A já si to všechno pamatuju!
Vzpomněla jsem si však na budovu Hargreevsů, která se kvůli mně zřítila. Vydechla jsem frustrací. Z radosti se stala zoufalost. Mám být vůbec naživu?
Kurva a kudy se dostanu domů? Když jsem seděla na zadním sedadle Leonardova auta vnímala jsem pár zatáček, ale ty jsem zapomněla. Vzpomeň si!
Mám se zeptat lidí v restauraci? Co jiného mi zbývá?
Žaludek mi zakručel hladem. Nebude vlastně lepší, když se vůbec nevrátím? Ne, pokud se nevrátím, Vanya to stejně udělá. Ale musím si pospíšit, jelikož mám takový pocit, že se to stane brzy.
Konečně jsem se odvážila znova stát. Nohy se mi roztřepaly slabostí. Pár kroků a budu tam. No tak. Ale co pak? Na parkovišti nebyly žádné auta. No jasně! Restaurace bude určitě zavřená. Včera tu byl přece kriminální čin. To jsem si těch pásek všimla až teď? ¨
Ale proč tu nejsou žádní policajti?
Kudy mám jít domů? Co mám sakra dělat? Sleduje mě Ben?0 Pomohl by mi? Možná je moje jediná záchrana, ale třeba tu ani není. Mám vůbec sílu na to, abych se zase zneviditelnila?
No tak Bianco, za pokus nic nedáš! Nebo snad ano?
Uvalila jsem si dobře mířenou facku. Nic. Svět se na pár vteřin zbarvil, ale potom zase pohasl jako plamen svíčky.
"Prosím, prosím," zašeptala jsem. Další facka, potom další a další. Líce mě neskutečně pálily. Hlava se mi každou fackou točila více a více.
Emoce! Použij emoce! Jsou vůbec silnější než bolest? Jednatelka přeci říkala o více silných cestách, jak moje prokletí použít. Mohla mluvit zrovna o nich?
Představ si Pětku. Jak se jeho rty dotýkají těch tvých. Jeho úšklebek, díky kterému se ti podlamují kolena. A potom na jeho smrt, když je neupozorníš. Wow, emoce se ve mně vážně střídaly jako na bitevním poli.
Zvol si jednu. Tu nejsilnější.
Co je nejsilnější emoce? Láska, veselost, smutek?
Láska, určitě to bude láska.
Dobře, takže znova si vzpomeň na jeho rty. Jak se tě dotýká, jak tě utišuje, jak se na tebe dívá.. a svět byl barevnější. Pocítila jsem neskutečnou hrdost. Konečně jsem si připadala dost dobrá. Zvládla jsem to. "Bene?" Zařvala jsem. "Je v pohodě jestli mě stalkuješ, jenom se prosím ukaž!" Nic. Prosím, prosím, Bene. "Potřebuju tvoji pomoc, můžeš mi pomoct! Podílet se na záchraně světa!"
A tam je. Jeho hlava vykoukla zpoza restaurace. "TY MĚ FAKT STALKUJEŠ?!" Zakřičela jsem.
"Ne! Jasně že ne! Jenom jsem si myslel, že možná budeš potřebovat pomoc, když jsi tam šla sama a tak jsem šel s tebou, abych tě mohl ochránit, i když nemám nejmenší páru jak-" mlel páté přes deváté.
A já ho obejmula. Naprosto upřímně.
"Děkuju, prosím řekni mi, že víš, jak odsud jít domů?" Zeptala jsem se ho.
"Náhodou? Vím to moc dobře, ale bude to trvat aspoň tři hodiny, jseš vůbec schopná jít tak dlouho a daleko?"
"Ne, ale já to zvládnu," pokrčila jsem rameny.
On se potutelně usmál. "To ti tak žeru," a s těmito slovy mě popadl do náruče. "Já vás tam odnesu, madam."
"Bene!" Vykřikla jsem a uraženě si ruky založila na hrudi. Ale nevzpírala jsem se. Vlastně se mi to líbilo.
____________________________________________________________
💜💜
PŘÍBĚH JE ODVOZEN ZE SERIÁLU UMBRELLA ACADEMY, TAKŽE KDO CHCE VIDĚT ORIGINÁL, ZABROUZDEJTE NA NETFLIX A UŽÍVEJTE!
POZOR! PŘÍBĚH JE CELÝ OBSAŽENÝ ZE SPOILERŮ, TAKŽE POKUD NECHCETE VĚDĚT NIC DOPŘEDU, NEČTĚTE TO!
S pozdravem Hell__F 🖤
Počet slov: 1107 slov
ČTEŠ
Cute bastard (Umbrella Academy)
Fanfiction"Já bych se mohl zase ptát na to," řekl Pětka kousavým hlasem, "proč jsi se mnou začala bojovat?" Vzduch se dal doslova krájet. S posledními slovy se zvedl a šel ke mně. "A nebo to, proč se právě teď snažíš popadnout tu mísu?" Překvapením jsem nemoh...
