Cute bastard (Umbrella Academy)

Elizabeth alá Bianca

Marně jsem se snažila otevřít víčka, ale prudké světlo mi to nedovolilo. Hned jsem je zase zavřela a hluboce se nadechla. 

Slepota mě děsila. Netušila jsem, kde jsem, ale vzduch se zde dal dýchat. Jsem v Pekle?

S novým odhodláním a zvědavostí se mi otevřely víčka a tentokrát i otevřeny zůstaly. Překvapilo mě, když jsem nad sebou zahlédla strop béžové barvy. Světlo visící z onoho stropu mě donutilo otočit hlavu na pravou stranu. I tam mě však čekalo překvapení. Nádherný bílý krb, který vyzařoval jednoduchostí ale i jedinečným kouzlem, ještě blíže byl malý stoleček ze dřeva. Nedokázala jsem odhadnout, z jakého stromu asi byl. 

Až teď jsem se soustředila na své tělo. Ostrá bolest mi vystřelila do ramene, které začalo tepavě bolet. Bolestné vibrace proudily po celém mém těle, ale náhle jsem dokázala rozeznat i bolest hlavy a pravačky. Hádala jsem, že ležím na gauči. 

Moje hlava se otočila přede mně a moje oči se setkaly s nádhernou modří. Jako kdyby se mi samotné plíce sevřely a já tak nemohla pořádně nasát vzduch. 

"Vzbudila jsi se o mnohem dříve, než jsem čekal," řekl můj Cíl, který si mě zkoumavě celou prohlížel. Pohledem ale nakonec zůstal na mé hrudi. Až moc pozdě mi došlo, že jediné co chrání pohled na mé prsa, byla podprsenka. 

Stydlivě jsem si založila ruce na prsou a nervózně těkala pohledem po místnosti. Za mnou byla, jak jsem si nyní všimla, malá, jednoduše zařízená, kuchyňka. Jakožto zabijáka mě napadaly ihned různé únikové plány. Doběhla bych do kuchyně včas, abych vytáhla něco ostrého? 

Moji pozornost upoutala mísa po mé pravici. Očkem jsem se tam podívala, ale ihned jsem pohled odtáhla. Pětka nesměl vědět, co mám za lubem. 

Pětka ukázal na deku, která byla přehozena o opěradlo gauče a plný ztrapnění otočil hlavu jinam. Slyšela jsem, jak se škodolibě uchechtl. Chtěla jsem mu tak moc zakroutit krkem, nebo ho stáhnout z kůže, nebo mu prostě vystřelit kulku mezi oči. Rychle jsem se dekou přikryla a pravačku nenápadně posunovala blíže k míse. 

"Už se probudila?" ozvalo se za mnou a já leknutím nadskočila. Poznala jsem ženský hlas. Plamínek naděje a zvědavosti vzplál. 

Když jsem se otočila, žena stála v úzké chodbičce. Měla na sobě nějakou velkou tmavě zelenou košili a černé vlasy byly uvázané do volného drdolu. V tváři měla vepsanou nejistotu. 

"Překvapivě ano," odpověděl Pětka a dva páry očí se na mě podívalo. Byla jsem vystrašená, ale nehodlala jsem to dát znát. 

"Můžete mi vysvětlit," začala jsem klidně, ale klid ve mně určitě nepanoval, "kde to ksakru jsem?" 

"Já bych se mohl zase ptát na to," řekl Pětka kousavým hlasem, "proč jsi se mnou začala bojovat?" Vzduch se dal doslova krájet. S posledními slovy se zvedl a šel ke mně. "A nebo to, proč se právě teď snažíš popadnout tu mísu?" Překvapením jsem nemohla skoro dýchat. Tenhle malý kluk mě znervózňoval více, než samotná Jednatelka. Nemohla jsem v něm číst, to je ono. "Nebo proč jsi měla už před naším setkáním prostřelené rameno?" Zasypal mě další otázkou. 

"Tobě do toho nic není, nedomluvně." S posledním slovem jsem se natáhla po bílé míse, ale uprostřed pohybu mou ruku něco zastavilo a pevně stisklo. 

Chvíli jsem si s Pětkou vyměňovala pohled alá 'mám strašnou chuť tě zabít,' až potom jsem se vzpamatovala a vytrhla mu mou ruku z té jeho. "Budu ignorovat to, že mi chceš každým předmětem, co máš poblíže ruce, nějak uškodit, a zeptám se tě na jméno," dořekl ještě zvědavě. Já byla stále zaražena. Otázka visela ještě minutu ve vzduchu, než jsem dokázala reagovat. Stále jsem byla ve vlivu malého množství krve. Můj pohled instinktivně klesl k ramenu. Bylo pečlivě obvázáno. "Na tohle nemám čas. Potřebuju s tebou ještě mluvit Vanyo, takže tuhle odvezu do Umbrella Academy a potom přijdu, hned jsem tu."

Úplně jsem zapomněla na ženinu přítomnost. Vanya, jak ji oslovil Pětka, potichu prohodila 'jasně,' a vydala se zase pryč. 

"Jmenuji se Elizabeth," řekla jsem do ticha. Lhala jsem, jak když tiskne. Pětka mě pořád kontroloval, zatímco já si k tělu ještě více přitiskla teplou deku. "Elizabeth Smiths," trošku jsem si vyhubovala. Smiths? To mě nemohlo napadnout originálnější příjmení?

"Pětka Hargreeves," řekl po chvíli mlčení. Zaskočila mi slina. Oči se mi vykulily, jako kdybych spatřila atomovou bombu. Musela jsem se přeslechnout. Tím to bude. Určitě řekl Pargreeves. Jo, to by sedělo více. Úlevně jsem oddechla. 

Pětka mě probodl pohledem. Chtěl z mé reakce něco vyčíst, cokoliv, ale očividně se mu to moc nedařilo. 

Do obýváku vstoupila Vanya a podala mi podobnou košili jako měla ona, ale vypadala menší a byla černé barvy. "Tamto oblečení máš celé od krve. Snad ti to bude, nic menšího jsem najít nemohla," řekla a zvědavě si mě prohlédla. 

"Děkuji," vzchopila jsem se aspoň na trošku slušnosti. VŽDYT TĚ UNESLI! Řval hlas v mé hlavě, ale tak jsem prostě byla naučena. Přeci jenom jsem to byla já, kdo chtěl zabít Pětku, ne? 

Rychle jsem si triko přetáhla přes hlavu, i s bolestním kvílením a bolestně si oddechla. Deka již nebyla potřeba, takže jsem ji dala tam, kde byla. 

Musím si počkat na lepší příležitost k útěku. Až budeme sami s Pětkou, něčím ho omráčím, nebo udělám prostě něco. Jak tak vidím, pěkně jsem se do toho zamotala. Říkala jsem snad, že chci být do rána doma? 

________________________________________________________________________________

Je to sice krátká a nezajímavá kapitola, ale už jsem chtěla něco vydat, takže tady to je! Slibuji, že příští díl bude propracovanější a delší! A hlavně napínavější.. 💛😁

VŠECHNY PRÁVA PATŘÍ NETFLIXU! PŘÍBĚH NENÍ MŮJ, VYVOZUJE SE ZE SERIÁLU UMBRELLA ACADEMY, KTERÝ NALEZNETE NA NETFLIXU! JÁ HO POUZE UPRAVILA!

POZOR! PŘÍBĚH JE CELÝ OBSAŽENÝ ZE SPOILERŮ, TAKŽE POKUD NECHCETE VĚDĚT NIC DOPŘEDU, NEČTĚTE TO!

S pozdravem Hell__F 🖤

Počet slov: 916