Poznamenán osudem (Sterek Cz)

34.Návrat

Znovu se toulal  a bylo mu jedno, kam jej nohy nesou. Hlavu má prázdnou a oči plné neprolitých slz. Pěsti pevně sevřené a vůle pro co žít již není. Dosáhl toho, čeho dosáhnout chtěl. Svobody. Byla teď všude okolo něj a přitom nikde. 

Pro co teď žít? Znovu jen pro špinavé žebrání a pro potulování se po zapadlých uličkách, aby se jej lidé nebáli? 

Stačilo jen pár dní, kdy zmizel ze zámku a vrátil se zpátky do města a lidé se již o něm vše dozvěděli. Kudy prošel, všichni věděli co je zač. Co udělal. A jakou nese vinu. Nikoho nezajímalo, že mladíka, kterého teď všichni proklínali, báli se ho a odsuzovali, potkal snad v dřívějšku ještě krutější trest osudu, než panovníky této země. 
Nesl sebou po celých sedmnáct let kruté břímě. Když už si myslel, že se vše zdá alespoň pro jednou krásné, znovu se mu vše zbortilo. To však nikdo nevěděl. Nikdo se nezajímal o to, co bylo, ale o to, co je nyní. A nyní je pro všechny jen zrůdou.

Na rameni ucítil ostrou bolest, která však nezpůsobila žádnou tržnou ránu. Nýbrž jen ránu do ramene, kde se objeví za pár dní jen nafialovělá modřina. Ano, lidé nepřemýšleli, co po něm jako první hodí. Už proletělo okolo něj, bohužel většina ran padla i do něj, rajčata, kus pečiva, zelí, ale i kameny. Tyhle rány však nebolely tak, jako slova vyřčená z úst lidí. Tyhle rány se brzy zahojí, ale slova způsobující rány na srdci nezmizí nikdy. Ovšem slova i rány byli pro něj další motivací se zvednout a konečně se vzchopit. 

Své oči již neměl sklopené k zemi ani zakryté malým kouzlem tmavých očí, či ovázané černým šátkem. Nyní svůj pohled měl hrdě vztyčený a svýma očima propaloval každého člověka, který se mu odvážil podívat do ohnivých očí. 
Bujný řev a křivá slova ho doprovodila až na konec města, kde se naposledy podíval na ceduli se jménem města. Věděl, že jméno Lunik se mu v rylo do srdce velmi hluboko a již nezapomene, co se v tomto městě vše událo a jak mu toto město změnilo život. 

Odchází se vztyčenou hlavou, se škrábanci na těle, se šrámy na srdci, ale s dobrým pocitem, že konečně našel sám sebe. 
Je pevně rozhodnut, že se vrátí do jeho země a přijme všechnu kritiku všechny křivé slova, ale nevzdá se právoplatného trůnu na jeho království. Bude bojovat do konce svých sil. Pevně věří tomu, že horší boj, než jeho trnitý život, už to nebude. 

Naposledy se otočí k městu a k hradu tyčící se nad Lunikem. V srdci ho píchne ostrý trn, ale již jej nenechá více zranit. Nikdy už nedovolí, aby si s ním zahrávali. Nikdy už nedovolí, aby jej někdo věznil. Svobodu si již nenechá vzít.

A tak s odhodláním, které mu plaje v ohnivých očí, se rozejde k lesu, který osvítí první paprsky ranního slunce.

***

Dlouhé noci přespával, tam, kde jako první uviděl alespoň záhy pevné přístřeší. Zahříval se svým vlastním ohněm a společnost mu dělala jen jedna liška. Přišlo mu zvláštní, že se zrovna u něj drží taková nádherná bytost, ale přitom byl velmi rád. Mohl si s někým povídat a liška mu na oplátku dávala odpovědi, v podobě upřímných pohledů a veselým vrtěním ocásku.

Nevěděl, jak dlouho šel. Kolik uběhlo dní. Kolik přešel měst, ale když jednoho nádherného podvečera uviděl velké město nad kterým se tyčil, mu ve vzpomínkách povědomí hrad, rozběhl se a již se nezastavoval. V náruči nesl rezavou lišku, která se tulila k teplu Stilesova těla. Když však hnědovlasí mladík zastavil u velké cedule s nápisem země, vyskočila a čumákem začala čichat po zemi. 

Stiles se nemůže vynadívat na erb, který se tyčil nad cedulí. Velká hlava draka chrlící oheň byla až ironicky přesná. Zakroutil posměšně hlavou a vydal se napříč městem. Liška ho věrně následovala a přitom vesele kroutila ocáskem. 

Hnědovlásek si po cestě k hradu stihl ukradnout od jednoho kupce černý, dlouhý plášť, který byl po kraji olemovaný oranžovou nití. Kapuce pláště Stilesovi zasahovala do tváře a tak kromě prodavače, nikdo nevěděl kdo se pod černou kápí skrývá. 

Když stanul před velkými vraty, do podzámčí hradu, ani na vteřinu mu ruka nezacukala a s odhodláním již klepal železným klapadlem na vrata. 

„Co si přejete?" otáže se znuděně strážný zahaleného muže. 

„Požaduji setkání s králem a královnou." 

„Neznámým osobám nelze povolit audienci u královské rodiny." vyřkne přísně strážný, snažíc se najít skulinku v temnotě kápi, jen aby viděl kdo se pod ní ukrývá.

„Tak u královského dvoru vyřiď, že se do této země vrátil právoplatný dědic trůnu." Stiles konečně zvedne svou tvář a odhalí tak strážnému své ohnivé oči, které donutí muže ve zbroji jen na sucho polknout.