Poznamenán osudem (Sterek Cz)

8. Hra se životem

Černí koně z hlasitým zařehtáním zastavili před schody, které vedly do menšího bílého zámku. Jako jeden z mála se mohl pyšnit svým vyvýšeným místem, které tak poskytovalo nádherný pohled na malebnou krajinu lesů. Zámek je hustým lesem oddělen od veškerých obyvatelů měst či vesnicí, a tak sem jen velmi zřídka přicestují vznešení páni. Cesta sem je velmi strmá a nepohodlná, ovšem majiteli tohoto pozemku, poskytovalo toto místo naprosto vše a byl s ním nadmíru spokojený.

To však nemohl říct v tuto chvíli.

Celou cestu k jeho zámku se modlil, aby chlapec v jeho náruči bojoval se svým životem. Horečka neustupovala a chlapec se nepřestával třást.
Tolik se mu ulevilo, když uviděl zdobené černé brány, které sloužící málem nestihli otevřít.

„Lékaře!" křikl, když vyskočil z vozu. Nečekal na příchod svých sloužících a rozešel se do zámku sám, stále držíc v náručí drobného chlapce. Dával si pozor, aby při chůzi na schodech nezakopl a nemusel tak po té sbírat sebe i svého mladého hosta. Myšlenkou jak otevře hlavní dveře se nezaobíral. Věděl, že mu ve vteřině někdo přispěchá na pomoc. A opravdu. Mohutné dveře se otevřely a v nich stálo již pět sloužících, kteří mu rychle uvolnili cestu.

„Pane Hale co se stalo? Kdo je tento chlapec?" otázala se s hrůzou v hlase jedna postarší žena, které se při pohledu na zničeného chlapce sevřelo srdce.

„Na otázky teď není čas. Potřebuje lékaře. Ihned!" Hnědovlasí muž neměl ani zdaleka náladu na dotazy. I kdyby je teď zodpověděl, nikdo by si to ve spěchu nezapamatoval a on by vše musel opakovat.

„Ano pane." Jeden ze sloužících se mu spěšně pokloní a rychle odběhne pryč.

Z mladíkem v náručí přejde dlouhými kroky chodbu a znovu se rozhodne vystoupat schody.
Lhal by, kdyby řekl, že není sám vyčerpaný. I když je mladík na svůj věk lehký, přece jen něco váží. Nejen fyzicky, ale také psychicky začínal být panovník tohoto malého území vyčerpaný. Nejraději by se teď naložil do horké vany plné pěny a strávil by tam klidně hodiny. Bohužel věděl, že se mu toto přání ještě dlouho nesplní.

Schody úspěšně zdolal. Čeká ho však ještě dlouhá cesta do východní části zámku. Ta je určena pro hosty.

Postarší žena, která se jako první ptala na mladíkův stav, předběhla svého pána a spěchala přichystat pokoj. Vybráno měla ihned. Nechtěla, aby se její pán s mladíkem v náručí tahal příliš daleko, a tak otevřela dveře do prvního pokoje, který uviděla.

Jakmile přišel Peter do pokoje, bylo již vše nachystáno. S nesmírnou opatrností položí chlapce do sametových peřin, které mají namodralý nádech. Odstoupil od chlapce, který při styku se studeným povlečením sebou cukl. Jakmile tak udělal, do pokoje se vřítil sloužící, který měl přivést s sebou lékaře. Bohužel se tak nestalo.

„Měl jsi jít pro lékaře! Kde je?" Peter svraštil obočí a podle podrážděného hlasu dával všem jasně najevo, že se mu nelíbí neuposlechnutí muže.

„Omlouvám se pane, ale lékař se právě nenachází na vašem panství. Odjel před pár hodinami, když jste byl pryč." omluvil se opatrně muž, přibližně ve stejném věku jako byl jeho pán. Moc dobře věděl, že tuto zprávu jeho pán slyšet nechtěl, ale nic udělat nemohl.

„Sakra." zašeptal Peter a opět se podíval na mladíka, který se třásl na posteli. Musí mu nějak pomoci. Přeci ho takhle nemůže nechat. Neví jak dlouho je chlapec před ním v tomto stavu.

Bohužel ho nenapadá nic, jak by mu bez pomoci lékaře pomohl. Je v koncích. Co zmůže on. Nic, vůbec nic. Postarší žena chlapce jemně přikryje peřinou a on může vidět její utrapený výraz. Zoufale si projede rukou své husté vlasy a v duchu zanadává na svého synovce. Proč mu jen uložil tak těžký úkol.