Poznamenán osudem (Sterek Cz)

21. Za účelem

Tak jako před dvěma dny, postává postarší hnědovlasí muž u okna a sleduje krajinu, která se již téměř zbavila všech svých barev. Zima už je opravdu blízko a mohl to potvrdit i studený vítr, který teď svou velkou silou ohýbal koruny stromů. 
Panovník opět drží v ruce broušenou skleničku, která je naplněná zlatavou nahořklou tekutinou. Pokaždé když s ní panovník upije, ho příjemně zahřeje a uklidní mu splašené myšlenky, které se v jeho hlavě míchají a křičí jedna pře druhou. Za chvíli má přijít ten, který ho svými slovy, donutil dlouho přemýšlet.
Neměl ho rád. To se nezměnilo. Ale dohnal ho svými slovy, aby se nad ním, i nad sebou zamyslel. 

Sám moc dobře věděl, jaké je to být vyhoštěný a nevítaný. Ale už kdysi dávno si dal přísahu, že nebude nikoho vytahovat z problémů, které si nadrobil sám. On si také musel poradit a zvládl to dobře. Měl vše, co před tím ztratil. Kromě své rodiny. 

Kvůli své tvrdohlavosti a sobectví, přišel o vše co měl rád. Teď dostal šanci toto vše dostat zpátky. Otázka spíš je... Zda-li to chce zpět. 
Zvykl si na samotu a pohodlí. Měl vše jen pro sebe a neuměl se již o to dělit. 

Proč mu jen ten zatracený kluk nasadil do hlavy takového červa, který ho nenechal ani spát. Pořád si v mysli opakuje onu větu, kterou mladík vyslovil. „Možná, že už nechci být ten, na koho si každý ukazuje a na koho si každý plivne."
Ano, ví proč mu tak utkvěla v hlavě. On se tak totiž kdysi cítil taky.

Z myšlenek ho najednou vyruší slabé až váhavé zaťukání.
„Vstupte." křikne a otočí se ke dveřím. Jaké překvapením pro něj je, když se za dveřmi objeví přesně onen hnědovlasí mladík, kterého má plnou mysl. 

„Pane, prý jste si mě zavolal." řekne nejistým tónem a zavře opatrně dveře. Stilesovi se v mysli také honili myšlenky. Celé dva dny byl klid. Peter po něm nic nechtěl a on tak mohl, alespoň chvilku, být uvolněný. Nic se nedělo. Nikdo po něm nic nechtěl.
Allison mu vyprávěla, že v zámku je to také nějak až příliš klidné, ale nijak se tím nezabýval. 

Teď když ale viděl panovníka znovu před sebou, měl pocit, že mu srdce uvízlo v krku. Nechtěl se znovu hádat, protože to nemuselo dopadnout tak jako minule. I pro něj bylo zvláštní, že ho panovník propustil tak rychle a nijak se k jejich rozhovoru nevyjadřoval. 

„Ano. Posaď se." odpoví Peter a znovu ukáže na stejná křesla jako před dvěma dny. Znovu mladíka neočekával tak brzo, ale rozhodně ho toto rozhodnutí potěšilo. 
Posadí se do jednoho z křesel a počká než tak učiní i Stiles. „Přemýšlel jsem..." 

„Nějak dlouho." ušklíbne se hnědovlásek, ale ihned je zpražen přísným pohledem. 

„Tohle jsem raději neslyšel." řekne Peter a přehodí si ladně jednu nohu přes druhou. „Tak abych pokračoval.  Přemýšlel jsem o tvém zájmu o zimní ples. Inu.. uznávám že máš pravdu. Slovo mého synovce je větší než to mé, a jako takové by se mělo poslechnout." Peterovi vyschne ze svých slov v ústech. Opravdu řekl tomuhle klukovi, že má pravdu? Ach bože kam musí až zajít, jen proto, aby dosáhl svého. Napije se tedy nahořklé zlatavé tekutiny a po té pokračuje. „Povoluji ti zúčastnit se plesu, ale ne k vůli slovu mého synovce. Nýbrž pro účel, který tento čin splní."

Najednou se hnědovlasý mladík vzpřímí, jakoby do něj uhodil blesk. Došlo mu, kam panovníkova slova míří a ani trochu se mu to nelíbí. „Chápu, chcete mě zaprodat, jako nějaký dobytek." namíchne se Stiles a podívá se Peterovi tvrdě do očí.

„Takhle bych to nenazval." pronese klidně. „Řekněme, že je to výhodná příležitost, pro tebe i pro mě, jak se dostat na vrchol společnosti. Sám jsi přece řekl, že nechceš být už spodina vší společnosti." 

„To ano, ale neznamená to, že si se mnou můžete dělat co chcete! Já nejsem věc, se kterou si můžete hrát a dělat vše, co se vám zlíbí." vykřikne. Má chuť odejít. Co čekal? Že mu tenhle chlap pomůže? To sotva. 

Peter se také napřímí, ale on na místo mladíka je naprosto klidný. „Byl bych rád, kdyby jsi na mě nezvyšoval hlas. Tohle je nabídka, která se neodmítá." 

„Tak možná budu první, kdo vás odmítne. Nenechám se nijak ovládat." vysloví zhnuseně svůj konečný verdikt a postaví se k odchodu. Ani vteřinu už nechce strávit v přítomnosti tohoto muže. Rázným krokem si to zamíří přímo ke dveřím. 

„Rozmysli si to! Je to tvá jediná šance, jak dokázat lidem, že prokletí, které se nese s tvými oči, je jen vymyslená báchorka." křikne na Stilese, který už chytal za kliku. 

Stiles se zastaví a zapřemýšlí nad slovy panovníka. Opravdu by měl šanci znovu volně žít? Jedno mu však vrtá v hlavě.
„A vy to mu nevěříte?"

„Já věřím, že na každé legendě je něco pravdivého. I když u tebe bych o tom i pochyboval." odpoví a naposledy upije ze skleničky. „Kdyby sis to rozmyslel, přijď zítra v deset hodin do západního sálu."

Jakmile panovník svou větu dořekne, Stiles zmizí za dveřmi. Co si myslel, když jsem chtěl jít. Že mu snad ten namyšlený snob nabídne bůhví jak dobrou nabídku? Bože jaký on je vůl. 

Svoji chůzi zrychlí do běhu. Chce už být ve svém pokoji. Potřebuje se teď nějak uklidnit. Schody vyběhne jak nejrychleji mu to jeho nohy dovolí a jakmile zabouchne dveře od svého pokoje, úlevou i vyčerpáním se sveze na zem. 

Co má dělat? Nemůže přijmout nabídku, která mu byla dána. Nesníží se k tomu, aby byl vyměněn jako věc. Ale co když měl Peter pravdu? Co když je to jeho jediná šance ukázat světu, že není nebezpečný. Že se ho lidé nemusí bát. Mohl by znovu volně žít. Nemusel by se bát o svůj život. Nemusel by zakrývat své oči, které mu osud dal. Je to jeho dar nebo prokletí?

S těžkým výdechem vstane. Potřebuje dostat ze své hlavy všechny myšlenky. Ale jak? Jediný způsob je knížka, kterou mu včera donesla Allison. Tak nějak si očima přelétl obsah a nezdála se mu nijak zajímavá. Ale lepší než nic.

Vezme ji tedy do ruky a posadí se do výklenku. Nalistuje první stranu a začte se do nezajímavé historie tohohle zámku.