Poznamenán osudem (Sterek Cz)

25. Taneční lekce

První sněhové vločky se začaly snášet na krajinu kolem bílého zámku, který byl schovaný mezi hlubokými lesy. Ty už naprosto ztratily své barevné listy, které je zdobily a zůstaly jen smutné suché větve. 

Dveře do hudebního sálu, který je snad největší místností tohoto zámku, se s malým bouchnutím zavřou. Celou místností se nese nádherná melodie, která se line z velkého otevřeného piána. Mladík jenž vstoupil do místnosti se nejistým krokem vydá k muži, který sedí na kulaté točité židli a právě díky němu se sálem ozývá dechberoucí melodie tónů, která laská duši.

„Jsem rád, že jsi přišel. Je ti už lépe?" otáže se Peter, nezvedajíc přitom pohled z klaviatury. Jeho ruce tančí po bílých a černých klapkách jakoby tančili. Ani by se nepotřeboval dívat na klaviaturu, jeho dlouholeté roky učení na klavír, kdy jen za malou chybu byl udeřen dlouhou rákoskou, zapříčinilo to, že se jeho sluch vycvičil natolik, aby dokázal rozpoznat jednotlivé tóny kláves.

„Ano pane." odpoví nejistě Stiles a zastaví se dobrý kus od piána. Je mu trapně před panovníkem, když ví co se včera stalo. Jako malé dítě se nechal odvést do svého pokoje, kde ho starší předal do rukou Allison, která už se o něj postarala. Uklidnila ho, že vše bude dobré a během jeho uklidňujícího monologu usnul. 
Teď mu bylo ale trapně, když si uvědomil, že ho přesně tenhle muž viděl naprosto zlomeného. Brečel mu do náruče jako malé dítě a teď se za to styděl. „Pane já se moc omlouvám za to, co jsem včera provedl. Neměl jsem..." 

„Neomlouvej se." skočí mu do řeči Peter a svůj pohled zvedne od klaviatury na hnědovláska, který nejistě přešlapuje notný kus od piána. „Tušil jsem, že tohle nastane. Nikdo nemůže snášet vše sám. Byla to jen otázka času." dořekne a nechá hnědovláska vstřebat všechny myšlenky, co se mu jistě honí hlavou. 

Posledních pár tónů zazní velkou místností, a po té nádherná melodie ustane. Stiles si až teď plně uvědomí, že ho melodické tóny naprosto uklidnili. Bylo mu líto, že panovník přestal hrát. A když nad tím tak přemýšlel, jaktože ho nikdy dříve hrát neslyšel?
Se smíšenými pocity se dívá, jak se starší muž zvedá z kulaté židle a jde přímo k němu. 

„Tak, když už jsme si vše vyjasnili. Můžeme začít." sdělí Peter mladíkovi naproti sobě a neujde mu zděšení, které se mihne v ohnivých očích.

„S čím pane?" otáže se nejistě Stiles. Nemá ani zdaleka dobrý pocit z dnešní lekce. Raději by znovu zalezl do knihovny a utápěl by se tam ve svých chmurných myšlenkách.

„To uvidíš. Myslím, že dnes se budeme bavit oba dva." ušklíbne se hnědovlasí panovník a nechá si zavolat vlastního pianistu. Ten opravdu za chvilku přijde a bez jediného slova usedne na místo, kde ještě před chvílí seděl šlechtic. 

Když se v místnosti objeví ještě Allison a Theo, je Stiles zmatenější ještě víc než doposud. 

„Tak, abych uvedl vše na správnou věc. Dnes se budeš učit tančit Stilesi." vysvětlí jednoduše Peter a pokyne nové dvojici, aby přišla blíže. 

„Cože?" vyjekne Stiles. On se má učit tančit? Slyšel správně? To snad nemyslí Peter vážně. Vždyť on ani pomalu neví co to ten tanec je.

„Ano. Slyšíš správně. Allison a Thea jsem si sem zavolal proto, aby jsi se uměl pohybovat mezi ostatními páry, a také proto, že tance, které se budeš učit nejsou jen mezi samostatnými dvojicemi, ale také se tam několikrát vyměňuješ s jinými páry a k tomu potřebuji je." znovu vysvětlí, a po té ukáže na dvojici, která se na hnědovláska potutelně usmívá.

„To nemyslíte vážně?" zeptá se ironicky nejmladší z přítomných. Strach najednou zmizel ta tam. Ani on sám nechápal, jak rychle se můžou měnit lidské emoce.