Poznamenán osudem (Sterek Cz)

14. Prosba

Hosté, kteří nedovolili Stilesovi celou noc spát, nakonec odjeli až po poledních hodinách na druhý den. Hnědovlásek celou dobu, co zde snobové rušně nocovali, přemýšlel, nebo se jen tak díval z okna. Allison mu nosila v průběhu dne jídlo, dávala mu léky, obvazovala mu zranění, které se podle jejího názoru, velmi dobře hojí.

„Myslíš, že bych se mohl jít podívat ven?" zeptá se Stiles, když sedí na posteli a hnědovlasá dívka mu maže léčivou mast na zranění. Tak moc by se chtěl nadechnout čerstvého vzduchu, nebo se jen nechat ohřát posledními paprsky podzimního slunce. Nebavilo ho jen zírání do okna a dlouhé nicnedělání. Na to nebyl zvyklý. Celé dny většinou bloudil ulicemi a prosil o jídlo. 
Tahle nuda ho zevnitř užírala. 

„Nemyslím si, že je to dobrý nápad. Ještě nejsi zcela v pořádku a na tvém místě bych byla ráda, že již nemám tak vysoké teploty. Taky si myslím, že tě pán nepustí. Po tom dni, co jsi mu tak odsekl, jsem ráda, že tu měl nějakou zábavu. Má rád, když je vše podle něj a ty mu to kazíš." odpoví mu Allison zcela upřímně na dotaz. Ona sama je ráda, že v den co se udál onen nepříjemný rozhovor, měl její pán hosty. Kdyby tomu tak nebylo, její pán by si svou zlost uvolnil na sloužících. Rozkazoval by od rána do večera a kritizoval by je za naprosté maličkosti.
Poslední místo namaže mazlavou mastí a po té ji odloží na stoleček vedle postele.

„Jen mi tady netvrď, že ti ho je líto. Někdo by mu měl ten hřebínek srazit." řekne posměšně Stiles. Je mu více než jasné, že ho hnědovláska na proti něj nemá stejně ráda jako on. S úšklebkem na tváři se dívá jak Allison bere do rukou obvaz, který následně přiloží na jeho rameno a začne zranění obmotávat.

„To netvrdím. Jen jsem ráda, že je klid." poví s úsměvem hnědovláska a trochu víc utáhne obvaz. 

„Tak vidíš. Když má tvůj pán tak dobrou náladu, mohla by jsi se ho zeptat. Sss... au." sykne Stiles, když mu Allison stáhne obvaz až příliš. Ví, co tohle varování mělo znamenat, ale on se jen tak nevzdá.

„To bych mohla, ale rozhodně mu jeho náladu nehodlám pokazit tvým dotazem." odpoví mu s hraným úsměvem hnědovláska a povolí utažení obvazu. 

„Noták. Prosím. Zkus se ho zeptat. Já už to tady nevydržím. Jen na chvíli, prosím." zaškemrá Stiles a s prosícíma očima se zadívá Allison do očí. Doufá, že tento trik zabere. I když z jeho ohnivýma očima, to nemůže být tak efektivní jako u jiných lidí.

Allison opravdu dlouho nevydrží a povolí svou přísnou masku. „Tak dobře. Zeptám se." S touto odpovědí zaváže obvaz a odstoupí od Stilese dál. Reakce jaká se dostaví po její odpovědi, ji velmi překvapí.

Stiles nemůže uvěřit svým uším a div neskáče radostí po posteli. „Děkuju, děkuju." vyjekne a v rychlosti vlepí hnědovlásce jednu krátkou pusu na tvář. Po té ji ještě šťastně obejme a znovu se posadí na postel. Dívka před ním je jako opařená a ještě chvíli rozmrkává situaci, která se právě odehrála.

„Tak tohle si asi někam zapíšu. Za prvé jsi poprosil a poděkoval zároveň, což jsem od tebe slyšela poprvé, a taky jsi byl až přehnaně milý. Myslím, že ti ty léky nedělají dobře." pronese Allison vážně a jako odpověď jí je hozený polštář na obličeji. 

„Haha, moc vtipný. Nechtěla by ses náhodou podívat jestli nepotřebuje tvůj pán vyměnit ponožky?" řekne sarkasticky Stiles a rychle chytne polštář, který mu hodí hnědovláska nazpátek.

„Ale notak, buď hodný Stilesi nebo nebude žádná odměna." ušklíbne se dívka naproti něj a on jen protočí očima. „Možná máš, ale pravdu. Zajdu za mým pánem a při této příležitosti se ho zkusím zeptat." Mrkne na Stilese Allison, které znovu neujde šťastný úsměv, který se objeví hnědovláskovi na tváři. Ladně se otočí a hodí po Stilesovi bílou košili. „Vrátím se tak za hodinu, možná později. Podle toho jak mě pán dlouho zdrží. Zatím se tu moc neunuď." řekne rychle, než zmizí za hnědými dveřmi.

„Budu se snažit." vydechne zmoženě Stiles a svalí se na záda do postele. Rychle toho však zalituje, když mu ramenem projede bolest a nahlas zakleje. Raději se znovu posadí, oblékne si košili a usadí se na své oblíbené místo ve výklenku. 

***

Přišlo mu, že je Allison pryč už celé hodiny. Venku už se pomalu začíná stmívat a on stále čeká. Tak moc doufal, že bude jeho přání vyslyšeno. Už ho opravdu nebavilo sedět v jedné místnosti a koukat do neznáma. Na nádvoří moc neviděl a stromy v lese měl již okoukané mnohokrát. Dokázal by snad popsad, i každý centimetr zdi, která byla až na jednu malou rýhu dokonalá. Stejně jako vše okolo něj. Chtěl by ale vidět víc. Chtěl by se podívat do každého koutu tohoto zámku. Proběhnout se po chodbách a vyběhnout volně ven. Nadechnout se čerstvého vzduchu a dopřát si chladného pohlazení po tvářích, od podzimního větru.

Stiles si ani neuvědomil, že zavřel oči. S bloumání ho vytrhne otevírání dveří, které značí jediné. Příchod jeho kamarádky. Rychle se zvedne z výklenku a vystřelí k hnědovlasé dívce.
„Tak co?" zeptá se nedočkavě, ale odpovědi se nedočká. Dívka před ním stojí s kamenným výrazem ve tváři a nic neříká. „Tak mluv. Řekni něco, prosím." Stiles popadne ramena Allison a mírně s ní zatřese.

Ta se na něj ještě hodnou chvíli dívá nicneříkajícím pohledem, než konečně promluví. „Ano, dovolil ti jít ven." 

Stilesovi se na tváři objeví široký úsměv. Na nic nečeká a silně hnědovlásku obejme. „Děkuju. Děkuju, moc." zapiští Allison do ucha a svůj stisk víc zesílí. 

„No tak pusť mě. Nechci být umačkaná takovým pakem jako jsi ty." Hnědovláska párkrát bouchne mladíkovi do zad, a ten ji po delší době opravdu pustí.

„Můžu jít hned? Jestli řekneš ne, tak se asi zblázním." vysype ze sebe rychle Stiles a přes nepřestávající úsměv mu nejde skoro rozumět. Nejraději by se hned teď rozběhl ke dveřím a vyběhl by ven ze zámku. Na místo toho musí čekat, co mu hnědovláska odpoví.

„Ano, ale je tu malý zádrhel..." Allison povadne úsměv a na chvíli se odmlčí. Nechce vidět svého kamaráda smutného, ale říct mu onu zprávu musí. „Pán ti stanovil čas. Smíš být každý den venku jen dvě hodiny. Tvůj čas ti bude hlídat. Pokud ho překročíš, už se ven nedostaneš. Také budeš pod dohledem někoho z nás." 

Stilese zpráva zarazí a jeho úsměv z tváře zmizí. „Tohle je směšné." odfrkne posměšně, ale v jeho hlase je slyšet i hněv. „Nemůže mi takhle řídit každou sekundu mého času. Je to můj život. Proč by mi do něj měl nějaký blbec zasahovat?" 

„Protože může. Už takhle pro tebe riskoval víc než je třeba."

„Takže teď stojíš na jeho straně?" ze Stilesových slov čiří znechucení. Ano, je znechucený touhle společností.

„Moc dobře víš, že ne. Nepřekrucuj má slova. Jen nechci, aby se rozpoutalo něco, o co by jsme ani jeden nestál. Víš moc dobře, co tvoje oči znamenají." vyřkne vážně Allison a zadívá se svému kamarádovi do očí, ve kterých nachází jen dvě věci. Znechucení a hněv.

Stiles od Allison ještě více odstoupí. Najednou ho přešla chuť naprosto ke všemu. Moc dobře si uvědomil, kam slova jeho kamarádky byla mířena a to ho ranilo. „Jdi." promluví chladně a své oči stočí zpět k oknu. 

„Stilesi, pochop že.."

„Řekl jsem ať jdeš." přeruší ji v chabé omluvě a svým zrakem se zarazí přímo do tmavých oříšků. Raději ji pošle pryč. Nechce říct něco, čeho by později litoval. Dívčiny oči povadnou a on v nich může najít jen prosbu od odpuštění. On však na ni nereaguje. Jen čeká až se dívka otočí a odejde z místnosti. 

Jakmile se za ní zavřou dveře, naštvaně se rozejde ke stěně, do které pěstí udeří. V ruce ucítí nepříjemnou ostrou bolest, která pochází nejen s hřbetu ruky, ale i s ramene. Když se na hřbet ruky podívá, uvidí nepěkně sedřenou kůži na kloubech. Jeho ruka však není jediná, která odnesla šrám. Stěna do které udeřil se malinko sloupla a na barvě zůstaly i malé flíčky od krve.

Nad stěnou jen mávne zdravou rukou a rozejde se k posteli, do které se unaveně svalí. Nepřemýšlejíc nad ničím, zavře oči a nechá svou mysl uvolnit.