Poznamenán osudem (Sterek Cz)

36. Objetí domova

Netrvá dlouho a hnědovlásek si uvědomí, co udělal. Od padlého panovníka zvedne pohled k matce. V očích se jí třpytí slzy. Pustí zakrvácený meč, ten se s drásajícím zvukem uší svalí na zem, a se svižným krokem se rozejde ke královně.

„Prosím matko, odpusť."

Královna však nic neodpoví a jen si setře zbloudilou slzu. Stiles se zastaví kousek od matky a není schopen slova. Čeká, čeká na hořký verdikt.
Nikdy by si ale, i v té nejskrytější myšlence nepředstavil, že jej matka přivine do náruče a pevně jej obejme. 

„Nemám ti co odpouštět, můj synu. Krutovláda tvého otce skočila. Byli to těžké časy." šeptne roztřeseně královna hnědovláskovi do ucha a naposledy pevně stiskne v objetí svého navráceného syna. „Pojď musíme si toho tolik říci." Vezme Stilese lehounce za ruku, stále nevěříc tomu, že opravdu znovu drží svého syna. Měla by teď truchlit nad ztrátou svého muže, ovšem po dlouhých strastiplných rocích, kde byla ve vlastním domě bráno jako přítěž. Na okolní svět musela působit, jako silná žena, byla královna, ovšem v zámku byla pouhý vězeň, svého muže. Změnil se od prvního dne, co viděl svého syna a nyní věděla proč.
Nyní má konečně volnost, ba co víc, má svého syna.
Postavila se hrdě před trůn a podívala se všem přítomným do očí. Ačkoliv to byli jen sloužící či vojáci, kteří sloužili k obraně zámku. 

„Mí drazí poddaní. Přivítejte zpět následníka trůnu tohoto království. Snad nám nyní nastanou lepí a bohatší časy. Chci abyste jej přivítali s otevřenou náručí. Po dlouhých strastiplných rocích se opět vrátil právoplatný dědic tohoto království a já věřím, že ho budete milovat stejně, jako já." Claudie se znovu podívá láskyplně do očí svého syna, kde spatří v blyštivých ohnivých očí hromadící slzy štěstí. 

Přítomní sloužící i vojáci se královně ukloní a možná i s větší úlevou, než by měli pociťovat, si vymění pohledy. Jejich krutý panovník padl. Dlouhá trýznící léta, kdy se jejich panovník snažil vyhledávat i sebemenší konflikt s ostatními panovníky a vyvolávat tak zbytečné drahé války, kdy spousta žen přišlo o své muže i syny, byli pryč. Snad se napraví i chudoba v podhradí, kde se léta válek odrazilo snad nejvíce. Lidé v podhradí i ve vesnicích trpěli hlady a těžkými nemocemi, protože neměli, jak na chleba, tak na drahé bylinné léky či mediky. 

Ticho v místnosti konečně přestane. Všichni začnou hlasitě vítat svého nového prince. I když se jim občas jedna malá vtírající myšlenka objeví v paměti, snaží se nevěřit tomu, co jim celou dobu jejich padlý pán tvrdil. Ta myšlenka se točila okolo prince, který se také na ně otočil svýma ohnivýma očima. Přesně tyhle oči jim, jejich padlý král popisoval, jako prokletí, které jim přinese zhoubu. Zatím jim to ale připadá, jako opak všech slov, co jim král nakukal.

Stiles se nestačí s údivem dívat na klanějící se a s úsměvem vítající poddané. Nikdy by nevěřil, že se mu jeho sny, o kterých sníval ve staré stodole, vyplní. Po tváři se mu rozkutálí pár neposedných slz a na své ruce ucítí silnější stisk, který jej má podpořit. Se svou matkou se pomalým krokem rozejdou přes dav, který se v jejich blízkosti nepřestává ukláněn. Z hlavní trůní místnosti je odveden svou matkou do povědomých uliček chodeb, které si jen matně vybavuje v paměti. 
Zastaví se až u velkých, ebenových dveří.

Claudie se opět otočí na svého syna a znovu jej pevně obejme. „Vítej doma, můj synu." šeptne mu jemně do ucha a políbí jej letmo na tvář, kterou následně pohladí. „Uvidíme se u večeře, kde mi vše povíš. Odpočiň si a užívej si volnost domovu." Daruje mu poslední úsměv a následně odchází. Musí zařídit tolik nevyřízených dokumentů či dlouho odkládané dohody o mír.