Poznamenán osudem (Sterek Cz)

29. Šlechtici

V zimní zahradě je slyšet jen pofukování ledového větru, který se někdy opře do tváří tak, až lidé ucítí štípání v tvářích, a křupání napadaného sněhu pod kroky hnědovlasého mladíka, který se rozhodl svůj pobyt venku namířit k labyrintu z věčně zelených keřů. 
Hlavou se mu znovu a znovu promítá obraz plavovlasé smějící se dívky, která nemůže pustit pohled s černovlasého následníka trůnu. Neviděl ho už dva dny a ples se neúprosnou rychlostí blíží.

Co si ale myslel? Že si ho bude princ všímat napořád? Že bude jen jeho? Ano to přesně si myslel. Jak se tak mohl zmýlit? Jak mohl být tak naivní? 

Z myšlenek ho dostane zašustění listí keřů. Stiles se rychle rozhlédne, ale když nikoho neuvidí pokračuje dál ve své cestě za ničím. Když se však zvuk listí ozve znovu nedá mu to a své oříškové oči nechá změnit do svých vlastních ohnivých. Zaměří se na všechny zvuky i drobné pohyby. Skenuje svým zrakem každý koutek, a pak ji uvidí. Bílou lištičku, která se ukrývá v zelených listech keřů. Nediví se, že ji poprvé neviděl, vždyť naprosto se sněhem splývá.

„Ahoj drobečku." pozdraví s úsměvem lišku a popojde pár kroků k ní. Liška na něj však začne vrčet a krok za krokem začne ustupovat. 
„Dobře tak fajn. Já budu stát a ty se zastavíš také. Je to výhodná nabídka ne?" zeptá se ze smíchem lišky, která na něj koulí své žluté oči. Skoro stejné jako má on sám. Skloní se a natáhne k lišce ruku, dlaní vzhůru. Chce aby zvíře vidělo, že jí neublíží.
„Vidíš? Nic nemám. Neublížím ti." 

Liška, jako by si chtěla slova ověřit a opatrně přijde k hnědovláskově ruce, kterou zvědavě očichá. „Už mi věříš?" zeptá se se smíchem, když mu liška důkladně očichá ruku. Pak si jen sedne a nedůvěřivě si tvora na proti ní začne prohlížet. 

Stiles se nad tím pousměje a opatrně svou ruku začne přibližovat k lišce. Ta neuhýbá a jen se na něj pořád zvědavě dívá. Téměř již může cítit její hebké bělostné chloupky, když jej najednou vyruší hlas služebné.
„Pane Stilesi, jste tady? Pane Stilesi?"

Liška vyděšeně nastraží uši a v mžiku proklouzne mezi keři pryč. Stiles si jen povzdechne a se zakroucením hlavy vstane.

„Ach tady jste. Jsem ráda, že jsem vás našla."

„Co se děje?" otáže se víc podrážděněji než by chtěl. Uvědomí si to až, když uvidí záblesk strachu v dívčiných očích. 

„Pan Peter Hale si vás žádá pane." pípne opatrně plavovlasá služebná. Nečekala od mladého pána takovou reakci.

Stiles si znovu povzdechne a promne si obličej. Nemá náladu na Petera, který mu určitě vyčte posledních pár dní. Nemá náladu na nic. Chce být chvíli sám. Bohužel mu to není asi přáno.
„Dobře, tak mě k panu Halovi zaveď." odpoví s dalším povzdechem a následuje mladou služebnou. 

***

Za nedlouho stojí v malebné místnosti, která z velké části připomíná taneční sál v Peterovém zámku. Ovšem, když se znovu pořádně porozhlédne, uvědomí si, že místnost je vlastně pokoj, kterým se nese nádherná melodie piána. 
Ach, málem zapomněl, že panovník umí hrát na ten kouzelný nástroj. 

„Můžeš mi vysvětlit, proč se nevěnuješ svým povinnostem?" zeptá se starší muž hnědovláska, bez zdvižení očí od klaviatury. Nikdo by nepoznal, že místo klidné masky, kterou má na tváři s ním cloumá hněv.

„Těmi povinnosti myslíte přípravu na zítřejší ples nebo vašeho synovce?" opáčí mu otázku Stiles, a jízlivost z jeho slov přímo srší. Cukne sebou, když panovník zaklapne hlasitě klaviaturu.

„O něco jsem tě požádal a očekával jsem, že to splníš!" zvýší hlas Peter a podívá se do tváře mladšího.

„Požádal? Vy jste mi to prakticky nařídil!" Stiles se také neudrží a zvýší svůj hlas.

„Nedovoluj si na mě zvyšovat hlas!" zakřičí starší a rozhněvaně se rozejde k hnědovlasému mladíkovi. „Něco jsem ti řekl a chci aby jsi to splnil. Nebo snad nechceš, aby se ti dostalo toho, oč jsi mě žádal?"

Peterův slizký tón se Stilesovi vůbec nelíbí. Nic však nedělá. Jen se s nechutí dívá na tvář staršího. 

„Nechceš snad žít bez odsuzování, bez urážek, bez pohledů ustrašených dětí, které se tě bojí? Hmm... tak povídej." začne povídat přeslazeným tónem a nahne se víc k uchu mladšího. „Nechceš mít snad právo na svůj vlastní život, kterého už jsi z polovic promrhal schováváním? Snad nechceš, aby se malým dětem zdálo o nestvůře, která se potuluje ulicemi." 

A právě nyní se trefil panovník svými slovy do Stilesova srdce. Tohle slýchával každý den, než si zakryl své oči černým kusem látky. Bolelo ho to. Věděl kým je. Věděl, že může přinést mnoho dobra, ale lidé to neví. Vidí v něm jen zrůdu. 
Stilesovi oči dostanou ohnivou barvu. V očích se mu odráží bolest a hněv.
„Netušíte čím jsem si prošel." procedí naštvaně mezi zuby a jen tak tak se drží, aby panovníka neuhodil. 

„Ano, právě že vím. A proto také vím, že se teď uklidníš a půjdeš hezky plnit to, co jsem ti přikázal." 

Stiles zatne ruku v pěst. Má sto chutí panovníka uhodit. Ví však, že by měl ještě větší problém než má teď. Proto nechá své oči znovu zbarvit do oříškové barvy.

„Tak je to správně. Jen poslouchej." 

Stilesovo nutkání panovníka uhodit se po této větě ještě zvýší. Cítí jak mu zatnutá ruka v pěst začíná nepříjemně brnět.
„Proč to děláte?" vyřkne otázku na kterou ví, že stejně nedostane odpověď.

„Už jsem ti jednou řekl, že tě to nemusí zajímat! A teď mě poslouchej!" zavrčí skrz zatnuté zuby Peter. „Půjdeš ihned za mým synovcem a pěkně se mu omluvíš. Chci aby jsi s ním strávil zbytek dne. Omotáš si ho pěkně okolo prstu a je mi jedno jak to uděláš! Nechtěj ani pomýšlet na to, co by se stalo kdyby jsi neuposlechl!" 

Stilesovi se zatají dech a cítí jak se mu nehty zaryjí do kůže. Tohle snad nemůže být pravda.
Raději se rychle otočí a bez dalších slov se rozejde pryč z místnosti. 

„Čas utíká Stilesi. Radil bych ti, aby jsi si pospíšil." 

Uslyší ještě za sebou a zlostně zabouchne dveře. Po pár krocích po chodbě, to již nezvládne a opře se o chladnou stěnu. Do čeho se to nechal vlákat. Proč se nechal zlákat vlídnými slovy. Teď mu již bylo jasné, že nikomu z šlechticů se nedá věřit. Netuší proč to po něm Peter chce, ale nemá z toho dobrý pocit.

„Stilesi?" 

„Ale ne. Teď ne." řekne si pro sebe, když uvidí přicházejícího černovlasého prince s úsměvem na tváři. Ten jej bez dalších slov vtáhne do hřejivého objetí.
Stilesovi je do pláče. Poprvé za svůj život neví, co má dělat. Bolí ho zrada obou můžu, která ho bodá do hrudi. 

„Proč jsi nepřišel do zahrad? Čekal jsem tam na tebe." zeptá se hnědovláska Derek, který je rád, že jej po dvou dnech znovu vidí. 

„Já..." Stiles neví co říct. Cítí úzkost, která mu svírá plíce. Bolí ho zrada od prince, ale snad ještě víc ho bolí, že mu bude muset lhát.
„Nemohl jsem. Měl jsem nějaké povinnosti. Odpusťte mi." zalže a po zádech mu přejede mráz.

Derek si mladšího párkrát prohlédne a nakonec ho znovu vtáhne do objetí. Tolik mu za ty dva dny chyběl.
„Odpouštím ti." šeptne mu do ucha, na které ho následně políbí. Ví sám kolik se někdy nahrne starostí, takže vše hodí za hlavu a jen si užívá hnědovláskovo objetí.

Tomu se však svírá nepříjemně hrudník a pálí ho oči, ve kterých se objevily malé slzy. Princ mu dokázal tak rychle odpustit a on byl na něj naštvaný dva dny. Dva dny, které mohli strávit spolu. Ale přesně tohle přece Peter chce! A v hlavě se mu opakuje pořád otázka, proč?

„Pojď se se mnou projít Sti. Teď když již máš čas. Pojď se mnou strávit dnešní krátké odpoledne. Zítra je již ples a nebude tolik času. Pojď se se mnou podívat na moje království. Pojď se se mnou podívat na můj svět." požádá Derek Stilese, který nedokáže odolat těm nádherným zeleným očím. Proto jen přikývne a nechá se vést černovlasým princem.