Poznamenán osudem (Sterek Cz)

6. Zapomenutá hůl

Vůně zeleniny, vzácného ovoce, čerstvého pečiva i sladkostí. Všechny tyto vůně se mísili na náměstí, kde strávili snad celé dopoledne. Procházeli každý stánek i vůz na trhu. Liam ho vedl za ruku a popisoval mu vše, co on vidět nemohl. Každý detail, byť jen na starobylé soše, která tu prý stojí už od dob co tu Liamovi prarodiče vyrůstali, mu popsal jak nejlépe dovedl. Byl mu za to vděčný. Mohl si alespoň v mysli představovat jak to okolo něj může vypadat. Ani jednou neslyšel žádnou urážku na něj či na jeho mladšího kamaráda. Co na tom, že byl Liam o dva roky mladší než on. Měl ho rád a to mu stačilo. Alespoň někdo mu ukazoval, že je stále pro co žít a že není jen nějaké monstrum, před kterým by se mělo schovávat. Ukazoval mu, že ho má někdo přinejmenším trochu rád.
Kupoval mu na co měl chuť a co ho nějakým způsobem zaujalo. To vše, ale z větší části vybíral a snědl jeho kamarád. On sám totiž nebyl schopný všechno jídlo sníst a hlavně si nebyl schopen připustit, aby za něj utrácel tolik peněz. Nelíbilo se mu to, ale co s tím mohl udělat. Liam byl až příliš tvrdohlavý.

Odpoledne ho provedl částmi města, ve kterých snad ještě nikdy nebyl a to si byl jistý, že měl prošlou každou zdejší uličku. Liam ho držel za ruku a vyprávěl mu zážitky, které se mu v daném místě staly. Starší pozorně poslouchal a vychutnával si melodický hlas mladšího, ve kterém se odráželo nadšení a neskutečná radost.
Musel uznat, že se Liamovi jeho plán povedl. Opravdu se mu zlepšila nálada a celý den si nesmírně užil.

„Tak co? Jak sis to užil? Podle mě vypadáš mnohem líp." Zeptá se ho modrooký chlapec, když společně sedí na okraji kamenném mostu, který vede do města a dívají se na západ slunce. Teda jen jeden z nich. Starší má stále přes oči černou látku a dívá se do černé tmy.

„Máš pravdu. Je mi líp. Popravdě.. .dlouho jsem nezažil, že by mi bylo tak dobře." odpoví Stiles a usměje se. Tvář přitom nastaví slunci, které z posledních sil zahřívá jeho tělo. Za chvíli ztratí svou moc úplně a on sám bude rád, když zima letos nebude tolik chladná.

„To jsem rád." Mladší chlapec se taktéž usměje a v mysli se pomyslně pochválí za tak skvělý nápad. Byl opravdu rád, že je jeho kamarád po dlouhé době zase šťastný. Úsměv mu však z tváře zmizí, když uslyší vedle sebe tichý povzdech. "Co se děje?" nedá mu to a musí se zeptat.

„Já jen..." Stiles zapřemýšlí, neví zdali by měl kazit tuhle pěknou chvíli svými problémy. Přesto se ale odhodlá a s dalším povzdechem svou nakousnutou větu dořekne. „Chtěl bych vidět západ slunce. Chtěl bych vidět tu překrásnou zlatavou zář, která vše zbarví do stejné barvy. Chtěl bych.." poslední větu již nedořekne. Zoufale si projede prsty vlasy a malinko za ně zatahá. Chtěl bych znovu spatřit svět. Svou větu vysloví ve své mysli a to stačí k tomu, aby mu po tváři stekla jedna horká slza. Ano, chtěl by znovu spatřit svět bez toho, aniž by se ho někdo bál či se na něj opovržlivě díval.
Na svém pravém rameni ucítí jemný dotek. Hlavu natočí směrem k Liamovi a na své tváří si nechá usadit smutný úsměv.

„Já vím. Je mi to moc líto." šeptne smutně Liam, utře staršímu slzu a po té si ho přitáhne do objetí. Jak rád by mu nějak pomohl, ale co on sám svede. Vždyť je mu teprve patnáct let. Jeho rodiče mu neschvalují tohle přátelství, babička s dědečkem mu umřeli před více než rokem a jiné příbuzné nezná.
Může snad jen jedno. Držet svého kamaráda v objetí a dávat mu jídlo. Nic víc, nic míň. Přitiskne si hnědovláska ještě více k sobě, dávajíc mu tak bezeslovný náznak, že má u něj vždy oporu.

***

Sedí tam spolu dokud se slunce celé neschová za obzor.
Vzduch okolo nich pomalu chladne a oni vědí, že se blíží jejich rozloučení. Ani jednomu se ale odejít nechce. Nejraději by tu přečkali noc. Povídali by si a smáli se tak jako celý den, jenže oba vědí, že čas nelze zastavit.