Poznamenán osudem (Sterek Cz)

4. Šero

Nad severním městem se táhla tmavá mračna, která ještě před chvílí dávala najevo svou tíhu v podobě blyštících se kapek. V ulicích se v tomto počasí většinou neobjevil nikdo, kdo nemusel. Všichni obyvatelé si hověli v teple svých domovů. Pocestní či kupci, kteří sem jednou za týden přijeli prodat svá zboží, seděli v hospodách, jedli, bavili se a popíjeli ve vysokých sklenicích zlatavou nahořklou tekutinu, kterou zdobila bílá pěna. A právě u jedné hospody v tomto městečku, bušil na dveře hnědovlasý mladík, který se snažil poprosit o trochu jídla. Nikdy nekradl, na tuto úroveň se nikdy nesnížil, snažil se spíše o vše poprosit či jednoduše vyškemrat. Tak jako vždy byl ale vyhozen a téměř odkopnut na stále mokrou zem.

„A co by vám to udělalo? Jídla máte více něž dost." Křičel na hospodského, sbírajíc se z nepříjemně chladné zemi. Voda se už stihla vpít do kalhot a teď se nepříjemně lepila na tělo.

„Pro žebráky jako jsi ty, tu žádné jídlo není. Zmiz nebo zavolám strážné! Ty už by si uměli s tebou poradit." Než hospodský zabouchl dveře, stihl ještě mladík postřehnout větu narážející na jeho osobu.

„Blbec." Zaklel, kopajíc přitom do kamínku, který se k tomu přímo vybízel. Hluboce se nadechl a poupravil si černý šátek na očích. Jak on ho většinu času nesnášel. Zabraňoval mu v jedné z nejdůležitějších věcí, vidění.
Běžně se látka shrnula a po té nepěkně škrábala. Při parnech, které v létě vždy nastanou, nepříjemně svědila a při silném dešti sklouzávala. Děti se mu za onu látku na očích smáli, posmívali se mu, protože si mysleli, že je slepí a často mu dělali schválnosti.
Ignoroval je.

Vždy si myslel, že dospělí budou rozumnější, ale mýlil se. Jejich chování bylo podobné jako u dětí, možná ještě horší. Když uviděli otrhané oblečení a černý šátek vždy ho velmi rychle, a ne moc mile, vyprovodili. Padlo na něj pár urážek a za prosení o trochu jídla vyhrožovali zavoláním stráží. Jen málo kdy se objevil člověk, který mu pomohl a on se mohl, alespoň trochu najíst. Kdyby jen tihle lidé věděli, co se za tmavou látkou skrývá.

Až moc dobře si pamatuje vyděšené pohledy jak vesničanů tak obyvatelů měst. Kam vkročil, tam byl prokletím. Všude ho s křikem vyháněli. Strach blyštící se z očí všech, koho potkal. Tak dlouho nechápal. Až když spatřil v jednom okně svůj odraz, pochopil.
Jeho oči byly zbarvené do ohnivé barvy.
Zorničky se při tmě či vzteku nepřirozeně roztáhly a při prudkém světle se mu zúžili do úzké štěrbiny. Dokázal dokonce vidět ve tmě, tak jako kočky.
Bohužel takové štěstí mít on nemohl.
Co on by dal za zelené kočičí oči. Osud ho však musel potrestat mnohem hůře. Jeho oči připomínaly daleko nebezpečnější zvíře, o kterých se četlo snad jen v pohádkách.

Už chápal proč neměl v pokoji žádné zrcadla, nebo proč ho tak urputně drželi na zámku.
Možná proto se rozhodl pro černou látku, která mu teď zakrývala tvář. Už nemohl snést zavrhující či strachem prolité pohledy. Jak dlouho ji vlastně má? Ani on sám nevěděl. Časově se orientoval podle ročních období a někdy jen podle toho, co mu lidé řekli. Nyní byl právě podzim a právě na začátku tohoto období oslavil své narozeniny. Kolikáté? Na tuto otázku si uměl odpovědět lehce. Každý rok si někde najde chatrnou skrýš a nakreslí na prašnou zem pomyslné svíčky, které rukou po zemi rozpráší. Nesfoukával je, protože nevěřil na splněná přání. Přestal v ně doufat už dávno. Kdyby se přání plnila už dávno by byl zpátky u své rodiny. V tento rok bylo svíček sedmnáct.

Se zakroucením hlavy a vyhnání všech myšlenek na minulost se sehnul k zemi, snažíc se najít svou hůl. Pomáhala mu se pohybovat bez větších problémů. Nezakopával o každý kamínek, nebo jen o nerovnou zem. Nebyl jako většina slepých lidí u kterých jim byl odebrán zrak, ale přidán lepší sluch či hmat. On si musel zvykat na temnotu okolo sebe.
Pousmál se, když ucítil vedle ruky drsný povrch dřeva. Uchopil hůl do ruky a s malým úsměvem se znovu rozešel hledat někoho, kdo by mu dal něco k snědku. Už dávno se přestal hněvat na lidi jako byl právě tenhle hospodský. Nemělo to smysl. Když byl prostě člověk hloupý a lakomý, nic jste s tím udělat nemohli.

Bohužel nejen lidi byli dnes proti hnědovláskovi. Studený vítr znovu začal tancovat mezi ulicemi a kapky deště jemně dopadali na mladíkovu tvář. „Opravdu povedený den." Ironie z jeho slov jen sálala. Svou holí klepal o dlaždicovou zem a přemýšlel, kde by mohl najít suché místo. Myšlenky na jídlo musel vypustit, teď bylo důležitější se schovat před mrazivým deštěm. Ani za nic nechtěl zmoknout a nechat po té své promoklé oblečení, které bylo i tak v bídném stavu, na sobě.

Pár kapek deště dopadlo hnědoočkovi za krk. Tělem mu projel nepříjemný mráz, který se mu odrážel až do konečků prstů. Černá látka mu pomalu začínala sklouzávat z očí a mladík ve snaze neukázat svoje prokletí, si šátek pevněji utáhl. Nedovolil by to. Ne teď. Konečně se dostal do místa, kde mu někdo hodil kousek starého pečiva, nebo mu dal napít čisté vody. Včera se mu dokonce přihodilo, že dostal od jedné malé holčičky zbytek rybízového koláče. Sice po té slyšel její maminku jak jí za tento čin hubuje, ale i toto malé gesto ho příjemně zahřálo.

Prodloužil svůj krok a za chvíli tak mohl pocítit, že kapky snášející se na jeho tělo ustaly. Stál pod dřevěným přístřeškem jednoho rodinného domku. Sedl si na práh a čekal. Co jiného mohl teď dělat. Mohl jen čekat a poslouchat bubnující déšť.

***
Vzduch okolo mladíka chládl a déšť pomalu ustával. Z nadcházejícího večera se vše halilo do tmavých odstínů. Z hospod se stále nesl ruch a okna domů se, tak jako lampy u cest, rozsvěcely. Celé jeho tělo bylo nepříjemně ztuhlé a konečky prstů skoro necítil. Zvedl svou hůl a opírajíc se o ni vstal. Roztřesené a ztuhlé končetiny ho nechtěli moc poslouchat. Jakmile udělal pár kroků kolena se mu podlomila a on v tu chvíli byl více než rád za svou hůl, která mu byla nyní oporou. Když si byl jist, že se na nohou udrží, znovu se rozešel klepajíc přitom holí o zem. Byl si jist, že v ulicích již nikoho nepotká, a tak si černou látku z očí pomalu stáhl. Párkrát musel zamrkat, protože pro mladíka bylo večerní šero více než nepříjemné. Jeho oči si po celém dni v temnotě musí znovu přivyknout na světlo.

Hnědovláskovi zorničky se pomalu rozšiřovaly a obraz před ním se čím dál víc zaostřoval. Ve tmě jeho oči zářily, jako dva živé plamínky.
Naposledy si prostřel oči a konečně se mohl rozhlédnout okolo sebe. Tuhle ulici poznával. Zdržoval se v tomto městě už delší dobu a tak si byl na sto procent jistý, že se nacházel kousek od kovářova domu. Většinou tu bylo slyšet i večer, praskání dřeva v ohni, syčení nažhavených podkov, které se právě ponořili do vody, či za zvuku hlasitého řinčení, dopadání těžkého kladiva na kovadlinu. Dnes tu bylo však naprosté ticho, které vyvolávalo husí kůži po celém těle.

Mladík se musel usmát, když o chvíli později opravdu procházel okolo domu kováře. Místo před domem zastřešené jen pár plechy bylo chladné a opuštěné. Stejně jako vše okolo. Nikomu se dnes zřejmě nechtělo ven.

„Dnes to už nemá cenu." povzdechl si sám pro sebe, když se znovu rozhlédl.
Praly se v něm dvě strany. Jedna křičela na celé kolo k vůli neukojenému hladu a ta druhá byla ráda, že se může znovu dívat na svět. Dnes mu prostě není přáno.

Ahojky.
Tak jsem tady z dalším dílem.
Čas se nám o trochu posunul a ukrýváné tajemství je již vyzrazeno. Snad nebude opravdu prokletím pro lidstvo.

Moc děkuji za veškerou podporu❤️

Misty