Poznamenán osudem (Sterek Cz)

19. Jeden západ slunce může změnit vše

Neví jak dlouho jeli. A jemu to vlastně úplně jedno. Plnými doušky si užíval přítomnost prince, který se po čas jízdy s ním uvolněně bavil. Vyptával se ho na různé otázky. Ne však takové, které by mohli být oběma nepříjemné. 
Stiles se na koni cítil už o dost jistější, a tak princ popohnal svého hřebce i do mírného klusu. Nebál se. Ne s ním. Věřil mu. I když možná na to bylo příliš brzy. Nezabýval se tím. Nechtěl nic řešit. Konečně se po dlouhé době cítil šťastný, tak proč si to něčím kazit.
Moc šťastných chvil ve svém životě nezažil, a proto si tyhle chvilky chtěl naplno užít.

„Tak jsme tady. Můžeš slézt." promluví Derek, když se konečně dostanou na místo, kde již dlouhá léta nezavítal. Stisk okolo jeho boků povolil, a poté zmizelo i teplo sálající z druhého těla. Nemotorné žuchnutí mladíka ze sedla ho rozesměje. 

„Všechno mě bolí." zaskuhrá Stiles a po dlouhém sezením v sedle se protáhne. „Doufám, že se bavíte pane." nabručeně odsekne, když se mu do uší dostane smích od prince. 

Dereka smích přejde, když uvidí dotčenou tvář hnědovláska. Sesedne ladně ze sedla, snažíc se přitom neupozorňovat na to, že ví, jak se na něj Stiles dívá. 
Vezme otěže do pravé ruky a rozejde se k nabručenému hnědovláskovi. 
„Omlouvám se. Nechtěl jsem tě urazit." omluví se a jemným dotykem otočí mladíkovu uraženou tvář ke své.

Stiles se nechce poddat pocitu, který právě cítí. Nechce se princi podívat do očí. Ví totiž, že když tak učiní. Vše mu odpustí. 
Bohužel jemný dotyk na jeho líci vše zkazí. Poddá se příjemnému doteku a zvedne své ohnivé oči k těm zeleným. 

Oba si vzájemně hledí do očí a nemůžou se vynadívat.
Princ obdivuje úchvatnost ohně, který plápolá v hnědovláskových očích. Obdivuje ty ukryté a nevyřčené pocity, které se v nich odráží. Tak rád by nakoukl do mladíkovi mysli. Chtěl by vědět, co se mu honí myšlenkami. Chtěl by ho více poznat. Chtěl by odemknout všechny zamčené city. Bohužel se mu tyto přání zatím nedaří. Každým nepatrným pohybem může vše zkazit. Důvěra k vyšší šlechtě je u tohoto mladíka velmi malá.

Znovu ho pohladí jemně po líci a srdce mu radostí poskočí, když Stiles přivře pod dotekem oči. 
Tuhle krásnou chvilku přeruší bílý čumák Winta, který netrpělivě drcne do loktu svého pána.

Najednou jakoby vše Stilesovi došlo. Udělal přesně to, co nechtěl. Poddal se pocitu, který mu pletl mysl a znemožňoval mu rozumně přemýšlet. 
Odstoupí od černovlasého prince a sklopí svůj zrak na zem. Je naštvaný sám na sebe a ruměnec ve tváři mu moc nepomáhá. 

Derek se na svého hřebce naštvaně podívá. Opravdu mu musel zkazit tuhle chvíli? 
I když možná to bylo i dobře. Mohl vše pokazit a hnědovláska ještě víc od sebe odehnat. 

„Pojďme. Přivedl jsem tě sem, protože ti chci něco ukázat." promluví princ do ticha a čeká až se k němu připojí i Stiles.

Ten na nic nečeká a po boku následníka trůnu se rozejde do lehce strmého kopce.
Nemá cenu se zabývat něčím, co už nemůže vrátit. Chtěl si dnešní den užít a ani přinejmenším nechce řešit své hloupé činy, které dělá snad při každém kroku.

***

Když stoupání ustalo, před Stilesem se otevřel nádherný pohled na krajinu. Nevědomky otevřel údivem pusu, ale to mu teď bylo zcela jedno. Byl pohlcen krásou, která se okolo nich rozprostírala.

Stromy jakoby šepotaly něco tajemného. Něco, co se nesmělo lidské ucho dozvědět. Vítr ho hladil po tváři a slunce z posledních sil zahřívalo jeho ztuhlé tělo. Upadající krajina do spánku, byla kouzelná. Zapadající slunce barvilo krajinu do zlatavých barev a zámek v dáli byl najednou tak vzdálený. Bylo to něco úplně jiného, než co mohl viděl z okna svého pokoje.