Poznamenán osudem (Sterek Cz)

9. Probuzení

Hnědovlasý mladík bolestně zasténal. Pomalu se probouzel z temného světa a tím se vracel zpět do reality. To ovšem znamenalo, že všechna bolest, kterou do této doby necítil, se začíná nepěkně ozývat. Každý pohyb, byť jen nepatrný, mu vyslal do každé části těla pichlavou bolest. Každý nádech ho stojí mnoho úsilí. Připadá mu jakoby, každá část jeho těla vážila dvojnásobek. Na hrudníku má usazený těžký balvan, který mu nedovolí vstát. Cítí se naprosto slabý a zranitelný.

Najednou ucítí nepříjemný chlad na svém čele. I když je unavený, otevře zprudka oči. Musí se ujistit, že je v bezpečí. Kdokoliv mu může způsobit další bolest a to on rozhodně nechce.
Když uvidí vedle sebe hnědovlasou dívku, která se právě skláněla k průhledné sklenění mističce, kde namáčela bílý kapesníček, vylekaně sebou cukne.

Neznámá dívka si prudkého pohybu bohužel všimne a s úsměvem se na něj otočí. Kdyby mohl už by byl dávno pryč. Nelíbí se mu přítomnost neznámého člověka, i když tahle dívka vypadá vcelku mile.

„Tak už ses probral. To jsem ráda, ihned dám vědět svým pánům."

„Počkej, kdo jsi? Komu dáš vědět?" sypal ze sebe zmateně otázky, ale odpovědi se bohužel nedočkal. Hnědovláska zmizela za dveřmi dřív, než cokoli řekl. Proto jeho otázky zůstaly vyřčené jen pro jeho uši a prázdnou místnost.

Prázdnou místnost? Kde to vlastně je? Stále ležíc na zádech se začne pomalu rozhlížet.
Krémové zdi, bílý nábytek, na zdích visící nádherné obrazy, velká oblouková okna, která jistě za denního světla prosvětlovala celou místnost. Teď místnost ozařovali zapálené svícny a malá lampička u jeho postele. Vše bylo příliš krásné na to, aby to byla pravda. To už se doopravdy zbláznil?

Jeho myšlenky se rozhodly přerušit hlasy, které se začaly ozývat přes zavřené dveře.

„Opravdu jsi si jistá, že už mu je lépe?" zeptal se z notnou dávkou obavy černovlasí muž a s chycením ruky zadržel dívku v otevírání dveří. Nevěřil v zázraky a podle toho co mu řekl Peter, na tom mladík nebyl vůbec dobře. Nechtělo se mu ani zdaleka věřit, že se mladíkův stav tak brzy zlepšil.

Hnědovlasá dívka se však na svého pána podívá s naprostým klidem a s jistotou v hlase promluví. „Ano pane. Nelhala bych vám. Vypadá to že mu klesla horečka, ale tak jako vy nevěřím v zázraky. Jeho stav se nezlepší z minuty na minutu a určitě to bude chtít více času. Ale v tuto chvíli je jeho stav lepší." dopoví, a když jí pán s kývnutím pustí, může konečně otevřít dveře.

„Neboj se synovče, tenhle koloušek ti jen tak neuteče." rýpne si do Dereka Peter. S poplácáním po zádech ho obejde a vkročí do pokoje jako první.

Derek na něj v mysli prohodí pár nehezkých slov, a snažíc se nedát na sobě nic znát, také vejde do pokoje určeného pro hosty. V závěsu za ním vkročí do místnosti i dívka, které se nahrnula z poznámky od staršího muže, krev do tváří.

Když Stiles zaznamená přítomnost všech osob znejistí a jeho tělo naprosto ztuhne. Naprosto zapomene na bolest těla a nechá se pohltit nejistotou. Neví co si může dovolit. Co když udělá něco špatně a neznámí muži mu něco udělají? Nebo mu chtějí pomoci? I když tu první možnost by zamítl. Podle vkusného a zřejmě drahého oblečení, může sám usoudit, že tito muži musí pocházet z velmi vznešených rodů.
Tak či tak, nesmí na sobě dát znát vůbec nic.

„Tohle si mi neřekl synovče." poukáže Peter na hnědovláska, který ztuhle sedí na posteli. Nelíbí se mu co právě vidí a hodlal co nejdříve dostat vysvětlení. Moc dobře ví co tohle znamení přináší.

Derek, ale není schopný jediného slova. Naprosto fascinován se dívá na pár ohnivých očí.
Je jím přímo okouzlen. Dva živé plamínky, ve kterých se zračilo tolik ukrytých citů.
To však mladý princ nemohl vědět. Viděl jen naprosto uchvacující, a přitom tolik nebezpečné, oči. Ještě nikdy nic podobného neviděl a je si jist, že už nikdy neuvidí. A proto si tuhle chvíli chtěl, co možná nejvíc užít.

To mu však není dopřáno. V jeho rozjímání ho vyruší podrážděný hlas strýce. „Odkud jsi a jak si se dostal do Luniku?"

Stilese otázka zarazí. Naprosto neví jak odpovědět. Má říct pravdu, nebo má lhát?
I kdyby řekl pravdu, stejně mu nebudou věřit. Kdo by taky věřil někomu jako je on. Jeho otrhaný vzhled a masné vlasy, musí mluvit za své.
Najednou si však něco uvědomí. Vidí je! Vidí všechny přítomné a to ho děsí. Opatrně si sáhne na obličej a se zděšením zjišťuje, že nemá svůj černý šátek.
Srdce mu začne hlasitě bušit a bolestně narážet do hrudi.

Tohle ne. Tohle se neděje. Ne v tuto chvíli. Je ještě moc slabí na to, aby byl znovu poslán do špinavých ulic a chladu, který přinášela nastávající zima.
Jeho pevná maska se začne pomalu bortit. Trhne sebou, když místností, která se mu najednou zdá příliš malá na to, aby se mohl někde schovat, ozve rázný hlas.

„Neumíš mluvit? Na něco jsem se tě ptal!" Peter pomalu ztrácel trpělivost. Chtěl se ptát chlapce zprvu mile, ale když uviděl jeho ohnivé oči, všechna přívětivost šla ta tam. Až moc dobře si uvědomoval, koho pod svou střechou nechává a koho vlastně zachránil. Kdyby to věděl asi by.... Ne, nenechal by ho tam. Na to byl až moc slabý. Možná se zvenčí jevil jako necita, ale pravda byla jiná. Měl srdce otevřené snad pro kohokoliv, především pro svou rodinu, jen to nedával znát. Nemohl si to dovolit. Musel si udržovat respekt a pořádek. A to by se mu moc v masce, laskavého a ochotného panovníka, nedařilo.

„Petere!" okřikne svého strýce Derek. Nelíbí se mu jeho naléhání na mladíka, kterému díky tvrdému oslovení, přestaly v očích jiskřit plamínky. Nic neříkající obličej, byl náhle plný vyděšení. A přesně tomuhle se chtěl Derek vyvarovat. Nechtěl na mladíka jít zhurta a už vůbec ne s násilím. Bylo mu jasné, že se musí cítit zmateně a především vyděšeně. I když před pěti dny měl o něm zcela jiné myšlení. Mladíkova drzost se mu předtím nelíbila, ale teď mu chyběla. Stokrát raději by snesl jeho poznámky, než strach odrážející se z jeho očí.

Nejstarší muž vzal svého synovce za loket a odvedl ho kousek stranou. Chtěl mu z plných plic říct co si myslí, ale uvědomil si, že je s nimi stále v místnosti i mladá služebná.
„Můžeš odejít, ale odpřísáhni svou mlčenlivost. Přísahej, že nikomu neřekneš co jsi právě viděla. Pokud se dozvím, že jsi slib porušila čekají tě ty nejhorší muka." Na obličeji se mu neobjevila žádná mimika. Jeho slova byla chladná a rázná. Nemohl si dovolit vzpouru, která by jistě nastala, kdyby se o tomto dozvěděli lidé.

Dívka vyděšeně přikývla, ale když viděla stažené obočí svého pána, raději odpověděla slovně. „Přísahám." Jakmile její pán přikývl, rychle se poklonila oběma mužům a vyběhla z pokoje.

Sotva se za služebnou zavřeli dveře, Peter se znovu podíval svému synovci do očí. Mohl v nich vidět stejný chlad jako měl v očích on sám. „Tohle nemůžeme Dereku. Víš co by se stalo, kdyby to někdo zjistil? Zbláznil ses?"

„Já? Tys na něj začal hned řvát. Vždyť se na něj podívej. Nebyl by schopný nám říct jak se jmenuje natož, jak se dostal do Luniku." odpověděl podrážděným hlasem Derek. Nelíbilo se mu jak se jeho strýc zachoval ke služebné a teď mu ještě říká, že si toho chlapce nemůže u sebe nechat? Ano chápe, že je mladík jiný a ví co jeho oči znamenají, ale přesto nechápe proč se k němu jeho strýc musí takto chovat.

„Copak, nevidíš koho jsi mi to přivedl do domu? Je to, je to..."

„Prokletí." dokončí Stiles větu nejstaršího muže.
Hnědovlásek už nevydržel jen němě přehlížet a poslouchat. Ne, když se bavili o jeho osobě. Před ním a ještě dost slyšitelně.
Střídavě se díval oběma mužům do očí. Snažil se v nich něco vyčíst. Ale víc než zmatení neviděl. Zastavil se pohledem na černovlasém muži. Jeho obličej neříkal vůbec nic, stejně jako tvář druhého. Jen v očích se mihlo něco, co staršímu chybělo. Pochopení.