Poznamenán osudem (Sterek Cz)

11. Horečka

„Hej, probuď se. Musíš si jít zpět lehnout." šeptne blízko něj dívčí hlas. Někdy už jej slyšel, ale nemůže si vybavit kde. „Prosím, musíš vstát a jít do postele. Máš vysokou teplotu." znovu ho zkouší přemluvit hnědovlasá dívka, která se o Stilese starala i s její babičkou.

Byl to pro ni šok, když ráno po vkročení do pokoje uviděla prázdnou postel. Kdyby nebyla zvyklá zachovávat klidnou hlavu, už by běžela pro své pány. Naštěstí ji jako první napadlo podívat se po pokoji. Byla si více než jistá, že mladík, kterého její pán včera přivezl nikam neutekl a její domněnka se i za okamžik potvrdila. Ve výklenku okna uviděla onoho neznámého a okamžitě k němu přispěchala. Bála se že se mu něco stalo, ale on jen v klidu oddechoval. Jeho dech se ale hnědovlásce nelíbil.

Mladíkovi se velmi rychle zvedala hruď a na čele se mu třpytily malé kapky potu. Když mu sáhla na čelo zhrozila se. Celý hořel a ona si v duchu musela zaklít. Kdyby mladík zůstal v teple a nevysedával tam kde nemá, možná by teplota nebyla tak vysoká. Ihned s ním začala jemně třást a tiše na něj promlouvala. On však na její slova začal reagovat až teď.

Stilese by chtěl dívce odpovědět, ale není toho schopný. Celé tělo jej znovu bolí a připadá mu, jakoby byl znovu někde venku na ulici. Ano, tak si připadá. Možná ještě hůř. Mrzne a on se nemůže nikam schovat. Jeho zuby cvakají zimou o sebe a nepomáhá ani teplá deka. Nevědomky si rozkousne ret, ze kterého začne téct pramínek krve.

To už dívka nevydrží a vydává se pro jednoho ze svých pánů.

Stiles se mezitím snaží udržet svou mysl při vědomí. Nechce opouštět tenhle svět. I když byl k němu vždy krutý, svět do kterého mohl být vtáhnut jakmile by se mu odevzdal, se mu zamlouval ještě míň. Nechce znovu zažívat výsměch či urážlivé narážky.
Možná vypadá jako by se ho tahle slova nedotkla, ale pravda je jiná. Stačilo se jen pořádně podívat, nebo jen řádně naslouchat. Lidé by okamžitě poznali, že sarkastické poznámky a odpovědi, které tak často od mladíka slýchají, jsou jen pouhá maska.
Ale právě toho se Stiles bál. Bál se někomu otevřít. Bál se, že by to po té někdo využil. A tak se raději snažil všechny své pocity schovávat.
Kromě Liama na to ještě nikdo nepřišel a nikomu dalšímu to nedovolí.

Z myšlenek, které nutí hnědovláska být vzhůru a neupadnout do temnoty, ho najednou vytrhne něčí dotek. Dotek, který mu způsobí příjemný hřejivý pocit. A ani se není divu. Při jeho vysoké teplotě a naprosto promrzlému tělu, by mu bylo teplo kdekoliv. V duchu si, ale za tuhle myšlenku musí vynadat. Nesmí se nikomu podvolit. Ani osobě, která mu právě dodává chybějící teplo. Najednou s ním prudce škubne a on se ocitá ve vzduchu. Ba co hůř v něčí náruči! Jak rád by začal tlouct svýma rukama do těla osoby, která ho nese, ale nemá na to sílu.

„Prosím pusťte mě." zamumlá Stiles do pevné hrudi. Roztřeseně se nadechne a i když nechce, přitiskne se ještě víc ke zdroji tepla.

„Nemůžu." dostane se mu krátké odpovědi. Kdyby tak věděl, kdo ho právě nese.

Černovlasí princ se nad mladíkem jen smutně usměje. Vůbec se mu nelíbí horkost jeho těla a moc dobře ví, že hnědovlásek potřebuje co možná nejrychleji studený zábal.
Zhrozil se, když mu do pokoje přiběhla mladičká služka se zprávou o stavu neznámého chlapce. Když ho pak našel třesoucího se ve výklenku, jeho strach ještě víc zesílil.

„Posaďte ho sem pane." ukáže mu dívka na postel, kde je již rozprostřeno bílé bavlněné plátno. Derek posadil chlapce vedle a ani nemusel čekat na další pokynu od služky. Sám začal chlapci sundávat triko.

Hnědovlasá dívka se musela nad znalostí svého pána pousmát. Moc často se nestávalo, že by někdo věděl jak při tak vysoké horečce jednat. „Teď ho položte sem." ukázala na plátno, které před tím namočila do vlažné vody.

Derek jen přikývl a znovu jemně vložil jednu svou ruku pod mladíkova kolena a druhou za mladíkův krk. Co nejopatrněji ho položil zády doprostřed vlhké látky a ani se nedivil, když hnědovlásek při styku se studeným povrchem bolestně zaskučel. Začal se proti látce vzpírat a všemožně kroutit. Černovlasí princ ho však přitiskl zpět a co možná nejrychleji mu přehodil přes hruď i zbylé dvě části.

Stilesovi se ani při nejmenším nelíbila situace, ve které se právě nacházel. I když ji vnímal jen okrajově studenou látku nemohl necítit. Z jeho úst se draly bolestné steny, které byli jak se zdá všem naprosto jedno.
„Prosím už dost." zaprosil, když se s nepatrným pohybem dotkl studené látky, která mu vyslala do těla snad tisíc bodavých jehliček.

„Nemůžu, je mi to líto. Musíš to vydržet. Věř mi, že je to pro tvé dobro." řekl s obrovským soucitem v hlase Derek. Jak rád by z něho ten odporný kus studené látky sundal, ale nemohl. Museli mu nějak horečku srazit a tohle byl opravdu účinný lék. Další bolestný sten vyšel z mladíkových úst.
Nemohl se již dál dívat na chlapce, který ležel paralyzovaně na posteli a z jeho úst vyházely prosby s bolestným kňučením. Sedl si vedle něj a přivinul si jej opatrně do náruče.

„Pane, tohle by jste neměl. Kdyby vás uviděl..."

„Kdo? Peter? Bylo by mi to jedno. Teď je snad důležitější zdraví, než hrdost a tvrdohlavost. Nemám pravdu?" přerušil dívku, která se na něj dívala s obdivem. Svá slova myslel zcela vážně. Bylo by mu v tuto chvíli opravdu jedno, jestli by ho uviděl strýc.

„Ano, pane." hnědovláska se musela pousmát. Měla dva pány s naprosto rozdílnou povahou.

„Jak se vlastně jmenuješ?" otázal se mladé dívky černovlasí princ. Nevěděl jak ji má oslovovat a říkat jí: 'hej ty tam', se mu moc nezamlouvalo.

„Allison." odpověděla ostýchavě hnědovláska. Pohledem však neuhnula a zůstala pevně zahleděná do očí svého mladšího pána. Moc dobře ví, že by si tohle gesto nemohlo u staršího pána dovolit, a proto byla neskutečně ráda, když princ na její odpověď s úsměvem přikývl.

Derek opět stočil pohled na mladíka ve svém náruči. Drtil mu v rukou košili a z jeho úst stále vycházelo kňučení. „Pššš, už jen chvilku." pošeptal hnědovláskovi s pohlazením po vlasech.

Stilese doteky neskutečně hřály. Najednou mu bylo fuk, že ho někdo drží v náruči. Bylo mu fuk, že tenhle pocit tak dlouho nezažil a on ho teď nemůže naplno vnímat. Přál si jen, aby ta neskutečná zima už přestala.
A najednou se jeho přání nějakým zázrakem vyplnilo. Ledová látka okolo hrudníku zmizela a byla znovu nahrazena teplým tričkem. Někdo ho položil zpět do postele a přikryl teplou peřinou.

„Ještě tohle." ukázala Allison na lžíci, na kterou nakapala pár průhledných kapek z malé černohnědé lahvičky.

„Co to je?" zeptal se zvědavě Derek. Ne že by dívce nevěřil, ale jistota je jistota.

„Je to odvar z květu Bezu černého. Pomáhá k snížení horečky."

Derek přikývl a nechal Allison podat hnědovláskovi lék. Ta mu zvedla opatrně hlavu a vložila mu lžíci do pusy.

Jakmile Stiles ucítil nahořklou chuť tekutiny v puse, měl nutkání jí vyplivnout. V tom mu však zabránil tlak kovové lžíce. Z nechutí onu tekutinu spolkl a nechal se znovu položit. Připadal si, a taky se tak cítil, strašně neschopný. Bolelo ho celé tělo a i otevření očí mu připadalo jako nesplnitelný úkol.
Proto se nechal v táhnout do temné říše snů, která má každému přinést svět, ve kterém je každému dobře, ovšem pro Stilese tohle neplatilo. Pokaždé když usínal čekal, co mu tento temný svět přinese.

„Děkuji." řekl vděčně Derek, když se díval již na klidně oddechujícího mladíka.

„To je maličkost pane." usmála se Allison. Naposledy přiložila dlaň hnědovláskovi na čelo, a když ucítila značný rozdíl v teplotě, která začala ustupovat, vzala si své věci a chystala se odejít. Otočila se na svého pána, uklonila se a s úsměvem vzala za kliku. Její pán se posadil do křesla, které si přisunul vedle postele a ona věděla, že bude mladík v dobrých rukou.

Ahojky.

Taky si myslíte, že to jak se zachoval Derek, bylo naprosto úžasné?
Já ho nesmírně obdivuji. I přes Peterovo varování pomohl Stilesovi.

Doufejme že se Stiles brzy uzdraví.

Misty