Poznamenán osudem (Sterek Cz)

35. Nastolení pořádku

Stojí uprostřed sálu. Do nosu se mu dostává vůně štiplavého kouře, který se nese ze zapálených svícnů podél stěn. Sál je přeplněn poddanými a služebnictvem, ale hlasy kolo něj téměř nevnímá. Nad hlavou mu visí přenádherný křišťálový lustr, který jen podtrhuje krásu zdejšího království. 
Nepamatuje si téměř nic. Cestou sem se přistihl, jak se mu do očí ženou slzy. Slzy promarněných dnů. Dnů, které zde nemohl trávit. Dnů, kdy bojoval o vlastní život. Bojoval o pochopení, lásku a soucit. Alespoň o malý soucit, který se mu nikdy nedostal.
Tvář ho ovane studený vzduch, který se do místnosti dostal od hlavních dveří. Klepnutí dveří mu naznačí, že se již dočkal. Dočkal se přítomnosti panovníků tohoto království. Jeho království, ze kterého byl potupně vyhnán.

„Kdo se opovažuje, brát si královskou rodinu do úst. Kdo se opovažuje hanit její čest!" Ticho, které zde panovalo ustalo, pod hrubým hlasem krále tohoto království. 

Stilesi ucítí, jak okolo něj panovník s hněvem projde, avšak se na něj ani nepodívá. I kdyby se podíval nic neuvidí. Hnědovlásek měl znovu na hlavě kapuci. Do nosu se mu však dostane i jiná vůně. Vůně, která mu připomíná domov a bezpečí. Nádherná vůně levandule mu obalí na chvíli myšlenky. Znovu se v nich na chvíli vrátí do dětství, které zde tak málo pobyl.
Avšak nesmí zapomenout, proč se vrátil. „Copak Vám nebylo řečeno, kdo Vás ráčil navštívit?"

„Ano! To ano. A jaká potupa, že nějaký otrhanec přijde na královskou půdu a znečišťuje její jméno. Kdo to kdy viděl!" Král semkne ruku v pěst. Nelíbí se mu mladík, který před ním stojí. Vždyť nemůže být přeci pravda, že by jeho prokletý syn přežil. Sám se o to postaral. Na čele se mu objeví kapky potu. Klid, který z mladíka vyzařoval se mu vůbec nelíbil. 

„Miluji tuto zem. I když mi byla kdysi dávno odebrána. Nikdy bych však nezanevřel na ni ani na lid v ní. Kdysi dávno mi bylo právo na tuto zem odebráno a já jsem si přišel toto právo vzít nazpět." 

Sálem se rozezní velké zalapání po dechu a slova velkého údivu. Šepot přítomných se rozléhá všude okolo hnědovláska. Ten se skryt pod svou kapucí jen škodolibě usměje. Jen ať si jeho otec užije tu nejistotu autority, která právě teď je srážena jeho slovy. 

„Tak dost!" Hlasy v sále utichnou pod náhlým vzplanutím hněvu panovníka. „Kdo se opovažuje brát si nárok na toto království. Kdo se opovažuje urážet královskou rodinu!" 

Stiles zvedne svou hlavu a bez jakéhokoliv pohybu svalu na tváři, si kapuci stáhne dolů. Ohnivé oči mu zaplají v jemném pobavení, ovšem na venek nedá byť jen kousek znát. „Copak si nevzpomínáte, otče?" trpké vyslovení onoho slova, slyší všichni přítomní. 

Král, který ve svém hněvu prudce vstal, teď tvrdě usedne na svůj trůn. Na čele ucítí studený nepříjemný pot a krk se mu stáhne v nepříjemné úzkosti. „Tohle nemůže být pravda." 
Královně se do očí nahrnou slzy. Nejen z toho, že před ní stojí její dávno ztracený syn, kterého vidí po tak dlouhé době, ale také ze zklamání jejího muže. Dlouho těžce nesla to, že jejího syna uprostřed noci přepadli nějací banditi a ti jej unesli. 
Ovšem teď se dozvídá, že tuto zlou událost měl její muž do puntíku jen zfingované. I to, že jí každý den chodili dopis od údajných zločinců s vyděračským textem. I to, že po všemožných snahách, jí pak přišel poslední dopis, kde se psalo o smrti jejího syna.

„Noahu řekni, že tohle není pravda?" otázala se se slzami v očích svého muže. Ten jí však neodpověděl. Sám totiž neměl slov. 

„Přišel jsem si konečně pro své království, a jako Váš jediný syn a tudíž právoplatný dědic, mám na něj právo. I kdyby mě to mělo stát vše. Nyní už se Vám dokážu postavit otče. Nejsem už malý vystrašený chlapec, kterého jste vyhnal krvelačnými hladovými psi pryč z téhle krajiny. Nabral jsem síly i spoustu zkušeností. Již vím, že má cenu bojovat o to, co miluji." Z chladného sebejistého hlasu Stilese, bylo všem jasné, že zde stojící mladík již neodejde bez dosažení svého cíle.