Poznamenán osudem (Sterek Cz)

24. Ukrytý žal a nečekaná pomoc

Další týdny utíkali pro oba mladé muže velmi rychle.
Derek měl plné ruce práce s přípravami svých narozenin, které se neúprosnou rychlostí blížili.
I když většinu příprav chystají sloužící, chce mít nad vším přehled a kontrolu. Seznam hostů se již sepisoval a teď již čítal přes stovku lidí. Sám nechápal proč z toho jeho matka dělá tak velký skandál. Vždyť slaví jen své další narozeniny. I když číslo které se bude vyjímat na dortu bude již druhé kulaté.
Nechtěl si připustit, že jakmile oslaví dvacáté narozeniny, nebude mít již tolik času na sebe, ani na své blízké.
Na tož tak na svou ženu.

Při téhle myšlence se nechutně zašklebí a vypustí jeden z dalších šípů, který se zabodne přímo doprostřed jednoho z terčů, který je umístěný na větvi stromu. Nepočítal kolik jich už vystřelil. Obrovský počet pírek, které byly z obou stran zabodnutých šípů, již připomínali spíše nějaké ptačí hnízdo než terč.

Ano, snažil se již mnohokrát rozmluvit matce své zasnoubení, ale Talia si stojí pevně za svým. Princezna Erika bude pro jejího syna perfektní žena, která ho bude podporovat ve všech rozhodnutí. A také dostojí svého slibu, který dala jejímu otci. Spojí jejich rody, které rozšíří a upevní jejich království. Ano nadevše miluje svého syna, ale chce pro něj to nejlepší a jelikož se Derek ještě nikým dalším nevyslovil, rozhodla se takto.
Již za pár dní oznámí svému synovi onu radostnou zprávu.
Ale před tím si musí ještě vše přichystat. Především se musí přichystat na příjezd princezny Eriky a krále Reyese, kteří by měli přijet ještě před slavnostním dnem. Před dvěma dny jí byl doručen dopis, že je již královská rodina na cestě a tak očekává její příjezd každým dnem. 

„Kde je Derek Coro? Neviděla jsi ho?" otáže se rozhněvaně své dcery, která si to právě mířila do kuchyně. Potřebovala něco dostat do žaludku, protože večeře byla ještě daleko a ona neměla ani přinejmenším v plánu umřít hlady. Cožpak bylo normální, aby na oběd dostala tolik málo porce? I když si někdy přidala dvakrát více než její bratr, její vyvíjející se tělo si po dvou hodinách řekne, že mu to nestačilo.

„Ne, neviděla jsem ho mami. Ale zkus se zeptat jeho podkoního. Určitě je zase někde v lesích s tím svým koněm." odpoví a raději rychle zmizí. Nechce schytat matčin naštvaný výbuch. Zná ji. Když se jednalo o jejího bratra, tak matka byla k nevydržení.

Dereka však v tuto chvíli nezajímá, že ho shání jeho matka, která zburcovala k vůli němu skoro celý zámek. Chce mít chvíli jen pro sebe. Potřebuje se oprostit od všech starostí, které na něj padaly čím dál víc. A les ve kterém se právě nacházel mu tuto možnost prokazoval. Trávil zde jako malí spoustu času. Dříve se nechával unášet volností, nyní mu však protékala mezi prsty, jako voda.
Znovu přiloží jeden z šípů k tětivě luku a po té vystřelí, odnášejíc tak s šípem i kus tíhy, která se mu usadila na hrudi víc, než by chtěl.

***

Každým dnem se cítí čím dál víc, jakoby se znovu ocitl ve svém malém já. Připadá si jako ten malý hnědovlasý, neposlušný kluk, co nevydržel chvíli na místě. Několikrát mu vyhrožovali, že když se nebude učit, nemůže si jít hrát. Přesně takhle se cítil. Ta frustrace, která ho každým dnem pohlcovala víc a víc byla neuvěřitelná. Bál se, že zklame sám sebe. Dostala se mu šance, kterou nesmí promarnit. Ale jak dny plynou, jeho naděje dokázat si, že ještě za něco stojí, pomalu mizí.

Ztrácel se v knihách. V jejich dějích i písmenech. Všechny naučené vědomosti se mu slévaly do jedné. Připadá si jakoby všechny knihy byly zbytečné. Nikdy se nebude rovnat princi, který v zámku vyrůstal od malička. Být milován svou rodinou, která by ho vždy při všem podržela. Mít otce, který by ho naučil zacházet s mečem, s lukem, naučil by ho kdejaké lotroviny. Či mít matku, která by mu utřela slzy, kdy by spadl z koně, nebo jen zakopl o kámen. Přivinula ho do náruče a utěšila by ho, kdyby mu někdo zlomil srdce.

On tohle nikdy nezažil. Neví jak se má chovat při večeřích, oslavách, v přítomnosti šlechty, nebo jen při vyzvání k tanci. Takhle obyčejná věc mu byla zcela cizí. Tolik toho promarnil a ani knihy mu nevrátí zkušenosti, které během svého útěku nechal propást.

Bylo mu na nic. Na hrudi se mu objevila tíha. Tíha zklamání ze sebe samotného a z obyčejných chvil, které on nikdy nezažil.

Mrskne s knihou, kterou držel v rukou, o stěnu. Tíha se změnila na hněv. Všechny knihy, které leželi na stole, se ocitli v mžiku na zemi. Stilesovi bylo najednou jedno, jak tyto knihy jsou vzácné. Potřeboval svůj hněv ze sebe dostat.
Shodí vše co mu přijde pod ruku. Nic nenechá na svém místě. Hlasité rány knih dopadající na zem, i tříštění skla ze sklenic, se nese velkou knihovnou.

Jakmile se hnědovláskovi svaly unaví, klesne na kolena a svěsí hlavu dolů. Slzy, které tak dlouho skrýval, nechá stékat po tváři.
Oranžovou auru, která se kolem něj objevila, nevnímá. Je uzavřený sám ve svém nitru, které je až strašidelně prázdné.

Jeho předešlá činnost však upoutala pozornost. Dveře do velké knihovny se prudce otevřou a v nich stojí rozhněvaný pán zámku, který je připravený hrubě pokárat mladíka, za jeho neurvalé chování.

Jakmile však spatří plačícího hnědovláska, klečícího uprostřed všech rozházených knih, ihned se k němu rozejde a bez rozmýšlení ho obejme. Nepřemýšlí nad tím, co právě udělal. Teď je pro něj důležitější tenhle mladík, který se mu zhroutil do náruče. 

Ví jak se cítí. Přesně takhle se cítil i on, před mnoha lety. Někde hluboko uvnitř sebe cítí bolestné vzpomínky, kterým však nedá šanci proniknout ven. 
„Bude to dobrý." šeptne a sevře hnědovláska ještě víc ve svém náručí. Ví co by se mohlo stát, kdyby se mladík neuklidnil a on o to rozhodně nestojí.

„Nebude. Nic nebude dobré. Nezvládnuto." řekne trhavě Stiles mezi vzlyky. Uvědomuje si komu teď pláče do hrudi a před kým se zhroutil. Ví, že mu to bude později vyčteno, ale teď je mu to jedno. Teď jen potřebuje někoho, kdo ho bude chvíli držet.

„Zvládneš to Stilesi. Řekl jsem, že když mě požádáš, pomůžu ti. Nemyslíš, že je na to ta pravá chvíle?" otáže se a kousek od sebe mladíka odtáhne. Zadívá se mu do jeho ohnivých očí, které jsou nyní naplněny horkými slzami.
Čeká. Vidí, že se v hnědovláskovi udává boj. 

A má pravdu. V Stilesové mysli se teď koná boj. Boj, který může vyhrát jen jedna strana a on neví ke které se přidat. Řekl si, že nebude Petera o nic žádat, ale teď vidí, že to sám nezvládne. Moc dobře ví, že tuto nabídku už nikdy od panovníka neuslyší, a proto jen se sklopenou hlavou vysloví otázku, se kterou ztratí všechnu hrdost, která mu doteď ještě trochu zbyla.

„Pomůžete mi?" otáže se a po chvíli dodá ještě jedno slovíčko, které přesvědčí Petera k souhlasu. „Prosím." Toto jediné slovíčko stačí k tomu, aby se starší muž zvedl a s nataženou rukou pomohl vstát i mladíkovi naproti němu.

„Pojď. Ukážu ti jak se stát neodolatelným princem." ušklíbne se Peter a i se Stilesem se rozejde pryč z rozbořené knihovny.