Poznamenán osudem (Sterek Cz)

31. Nečekaná rána do zad

Stiles se probudí do druhého dne s úsměvem na tváři a s příjemně hřejivým pocitem na hrudi. Neotevírá svá očka. Chce se ještě na pár vteřin cítit skvěle, bezstarostně, než znovu upadne do věčného hluku a bláznovství panovníků. Ticho, které však panuje v pokoji je pro něj zvláštní a až po pár krátkých vteřinách si uvědomí, že mu chybí teplá náruč prince.
Se zívnutím se pořádně protáhne a po té nechá své ohnivé oči znovu spatřit svět okolo něj. 

Ani ho nepřekvapí, že se na druhé části postele nenachází černovlasý princ, ticho které po jeho probuzení tady panovalo mu tak nějak napovědělo. Ovšem neubrání se bodovému pocitu zklamání, který se nepěkně usadil v jeho nitru.
Na sametově zlatavém polštáři najde přeložený zažloutlý list papíru, který se zaujetím uchopí do rukou a po rozložení si začne číst, úhledným písmem napsaný, vzkaz. 

Včerejší noc byla kouzelná.
Omluv mě, že tě ještě teď po probuzení nemůžu držet v náruči, ale ples se blíží rychlostí blesku, a proto jsem musel odejít. 
Těším se na večer, mám pro tebe malé překvapení.
Tvůj Princ

Ani si neuvědomil, kdy se mu na tváři objevil úsměv. Při čtení onoho krátkého vzkazu se mu prostě koutky úst stočily samovolně do úsměvu. List papíru opět přeloží a se stálým úsměvem na tváři se začne oblékat do svých věcí, které našel poskládané na druhé straně postele. Hlavou mu koluje ona poslední věta, kterou princ na papír napsal.
Překvapení? Co pro něj princ přichystal? Srdce mu splašeně bije a má pocit, že se štěstím rozskočí. 

Své kroky nasměřuje po spletitých chodbách přímo do své komnaty. Ani se nemusel nikoho ptát na cestu, či na část hradu, kde se právě nachází. Samotná intuice si s tím poradila. 
Jakmile se za ním dveře od jeho pokoje zavřou, chvíli se o ně opře a na tváři si nechá znovu usadit šťastný úsměv, který při své cestě urputně schovával. Zavře své oči a ještě na chvíli se vrátí k prožité noci. Jak skvělý byl pocit, když ho černovlasý princ pevně svíral v náruči a obdarovával jej polibky. Jak nepopsatelně šťastně se cítil, když mu vyznal princ své city. Jak lehce se té noci cítil, když věděl, že jej nic netrápí.

Trpký hlas ho však ze snění probere a on je tak donucen otevřít své oči. „Vypadá to, že jsi splnil oč jsem tě žádal." promluví na něj hnědovlasí panovník, který sedí uvolněně u stolu, nohu přehozenou přes tu druhou. V ruce držíc sklenku se zlatavou tekutinou a na tváři potěšený výraz. „Mému synovci div se neroztrhly koutky úst, od samotného úsměvu a u tebe vidím, že jsi na tom podobně." 

Stilesovi vadí úsměv, který zdobí panovníkovu tvář. Připadá mu tak hraný. „Co tady děláte?" zeptá se místo slušného pozdravu.

„Čekám tu na tebe. To je snad zřejmé."

„Proč tu jste?" položí znovu otázku Stiles a šťastný pocit, který ještě před pár vteřinami koloval jeho tělem, byl najednou pryč. Odlepí se od dveří a, i když nechce, rozejde se blíže k panovníkovi.

„Chtěl jsem tě informovat o plese, ale nějak jsi tu nebyl." ušklíbne se Peter a skleničku s whisky položí na kulatý stůl.

„Tak teď tu jsem. Řekněte mi vše potřebné a můžete jít." 

„Ale, ale. Proč tak ošklivě? Již dnes večer tě čeká okamžik, na který čekáš tak dlouho. K vůli tomu by se snad hodilo trochu více přívětivosti, což?" 

Stiles pevně sevře své pěsti a s nepříjemným pocitem se posadí na židli naproti panovníka, přemáhajíc se k malému úsměvu. 

„No vidíš. Hned je to lepší nemyslíš?" zeptá se klidně Peter, ale když se mu místo odpovědi dostane jen chladný pohled, nechá svých poznámek a dá se rovnou k věci. „Nebudu chodit okolo horké kaše, takže začnu rovnou. Dnes večer má požádat Derek o ruku princeznu Eriku."

Hnědovláskovi se zastaví dech a srdce se mu bolestně sevře. Cítí jak se mu útroby svírají a dech je čím dál více nepravidelný. „Proč mi to říkáte?"

„Chci, aby jsi to věděl. Můžeš mi, ale věřit, že se nic z toho nestane. A to jen vše tvojí zásluhou."

„Nechápu." Zakroutí zmateně Stiles hlavou a promne si rukama obličej.

„,Hodně jsi mi pomohl, když jsi splnil to, oč jsem tě žádal. Věř mi, že k žádnému zasnoubení nedojde. Derek si princeznu Eriku nikdy nevezme, o to jsi se postaral ty. Předpokládám, že včera večer. Už od první chvíle, kdy mi Derek řekl, že tě srazil na ulici, jsem věděl, že jsi ho něčím zaujal, a když jsem viděl jak se na tebe dívá.... Věděl jsem, že ho tvá drzost zaujala, a tak jsem si řekl, že udělám cokoliv, aby se k tobě více přiblížil, zapomínajíc zároveň na svou povinnost prince. Na povinnost, kterou musí splnit do svých dvaceti let, jinak se možnost kralování vzdává a dostává jí nejstarší muž z královské generace." 

Stilesovi najednou vše dojde. „Vy." nevěřícně vydechne a Peterův úšklebek mu jen vše potvrdí. „Kdy? Kdy jste si to takhle naplánoval? Plánoval jste si to už od začátku? Že mě jen využijete jako prostředníka? Že mě využijete k něčemu.... takovému." namíchne se, když mu vše začne zapadat do sebe. „Kdy jste si začal plánovat něco tak odporného, že vás to donutí zradit svoji vlastní rodinu!" 

„Oni mě zradili dřív!" zlostně zakřičí Peter, který již nevydržel poslouchat urážlivé poznámky od někoho tak bezcenného, jako byl právě tento hnědovlasý kluk. Vstane a s ledovou maskou na tváři se rozejde k oknu, dívajíc se přitom na zasněženou krajinu.
„Ani si nedovedeš představit jaké to je, když se ti všichni smějí. Jaké to je, když tě tvůj otec s matkou ani nevyslechnou. Vždycky to byla jen má sestra. Všichni tady zapomněli na právo nejstaršího muže v rodu. Otočili se ke mně zády a dali na výběr. Buď se vzdám možnosti na trůn, nebo mě nechají celý život potulovat se jen se smíchem v patách. Ani má vlastní matka se mě nezastala! Víš jaké to je, když k tobě nikdo nevzhlíží? Když se tě nikdo nezastane?
Opustil jsem toto místo a vrátil jsem se až nyní. Od prvního dne jsem myslel jen na jednu věc, jak se pomstít. A když Taliin manžel zemřel, byla to pro mě výborná příležitost." Na chvíli se odmlčí a pohlédne do hnědých očí.
„Vlastně jsem měl již dříve naplánovaný okamžik, kdy se mi podaří svrhnout královnu, ale ty jsi mi to mnohem více usnadnil." pronese jednoduše panovník a Stilesovi neujde úšklebek, který se objevil na jeho tváři. Nemá však čas se nadále zabývat mimikou v panovníkově tváři, protože se již starší vydal na odchod.

„Proč?" vydechne těžce Stiles, který jen těžce vstřebává předešlý okamžik a zadívá se na panovníkova záda.

„Už jednou jsem ti řekl, že udělám vše, aby se dostalo spravedlnosti. Už se nenechám znovu potopit. I kdyby mě to mělo stát všechno." vyřkne s pevným hlasem.
„Šaty ti služebná přinese před zahájením plesu. Po té pro tebe přijdu." po těchto slovech se za Petrem zavřou dveře a Stiles tak zůstane v pokoji sám. Neví, zda-li je to však pro něj dobře. Hlavou se mu honí myšlenky, které neberou konce. Byl naštvaný na Petera i na sebe. Už od začátku věděl, že mu šlechtici nemůžou nic dobrého přinést. 

Z kapsy od kalhot vytáhne přeložený papírek, který sevře pevně v pěsti. Za pár vteřin se ze sevřené dlaně začne kouřit, a když ji opět rozevře, po zbylém papíru není ani stopy. Zůstaly jen malinké černé saze, na které dopadne pár hořkých slz, kterým Stiles už nemohl zabránit.