Poznamenán osudem (Sterek Cz)

13. Krutá pravda

„Vidím, že ti chutná." promluví s chladným hlasem majitel a pán zámku. Pohled na mrznoucí úsměv hnědovláska před sebou mu vyvolá spokojený úšklebek na tváři. V jeho hlavě si už chystá, pořádný scénář na vyslechnutí tohoto neznámého chlapce, který by měl co nejrychleji zmizet z jeho domu. V jeho dalších slovech ho však zarazí mladíkovo jednání.

Stiles odloží příbor a rychle se rozejde před hnědovlasého muže, který se zastavil v půli cesty. Padne před něj na kolena a skloní pokorně hlavu. Víc pro znamení úcty udělat nemůže. Ví, že si nesmí dovolovat, i když by velmi rád, vykřičel své urážlivé poznámky. Jednání tohoto muže se mu vůbec nezamlouvalo, ale nic s tím nezmůže. Pro urozené snoby je něco jako potulný pes, do kterého smí kdykoliv kopnout a to on nedovolí. Raději s nese krátkodobou potupu, kdy vyčká na svolení vstát, než urážlivá slova a bolestné údery.
Zavře své oči a čeká na větu, která bude pro něj buď vysvobozením, nebo odmítnutím. 

Peter hleděl na chlapce s úžasem v očích. Tohle se mu stalo poprvé za celý život. Najednou se všechny jeho scénáře vytratily a zůstalo jenom obrovské překvapení, které se mísilo s obdivem. Chlapec mu naprosto vytrhl všechna slova z úst. 
Ví, že teď je budoucnost chlapce na něm. Ovšem rozhodnutí je těžké. Stojí mu riskovat velezradu proti své sestře a proti království?
Když mu však na mysl přijde vtíravá otázka, zda jeho sestra udělala někdy něco pro něj, odpověď na otázku je jednoduchá. 

„Vstaň." vyřkne Peter slovo, u kterého doufá, že ho nebude později litovat.

A přesně toto slovo je pro Stilese jako elektrická rána. Své zavřené oči zprudka otevře a srdce mu začne být hlasitě do hrudi. Nemůže uvěřit svým uším. Pomalu se postaví na roztřesené nohy a snaží se uklidnit své zběsilé srdce. Své oči nezvedá, neodváží se. Právě mu byla dána nová šance a on jí svojí tvrdohlavostí nehodlá ztratit.

„Je ti doufám jasné, že jsem se právě postavil proti královně. Takže pokud se dozvím jen o jednom jediném problému, poletíš!" Peter se snaží klást na každé slovo důraz. Chce, aby si mladík před ním pamatoval každé slovo, které mu řekne. Zbytečné problémy nechce.

„Ano pane." odpoví Stiles a chytne si své roztřesené ruce.

„Než se vrátí můj synovec, který je do tebe z neznámých důvodů celý pryč, budeš jen v zámku, pod dohledem mých sloužících. Nebudeš chodit do místností, které ti zakážu a jestli budeš chtít něco ukrást, ihned poletíš." Peter vyčká na pokývání hlavou k pochopení a po té pokračuje. „Nebudeš se ukazovat hostům, kteří sem přijedou a budeš ve všem poslouchat mé rozkazy. Pro začátek chci znát tvé jméno."

„Stiles." vyplivne své jméno hnědovlásek, kterému se naprosto příčí poslední věta. Chápe, že si muž na proti něj nechce přidělávat problémy, ale poslouchat rozkazy nebude. Má ještě nějakou sebeúctu a neskloní se před každým, kdo si pískne.
Na důkaz vzdoru zvedne hlavu a podívá se zpříma panovníkovi do očí. Očekává, že se v jeho očích objeví zděšení a hrůza, to se ovšem nestane.

Chladné modré oči staršího panovníka, se zabodnou do jeho ohnivých. Muži na proti něj se nepohne ani sval na tváři. Čekal vyděšení, které viděl už u nesčetně lidí, na které se podíval, ale hnědovlasí muž se na něj díval s neuvěřitelným chladem a především klidem. 

Peter se snaží z mladíkových očí či jednání něco vyčíst. A docela se mu to i daří. Nezaznamenává žádný třes rukou či zrychlený dech, ale hnědovláskovi oči říkají víc, než je třeba. Vyřazuje z nich strach skrytý hluboko uvnitř chlapce. 
„Nemám z tebe strach. Viděl jsem tě, jak jsi vypadal. Ty by jsi nedokázal to, co se o tobě vypráví." Peter svá slova vysloví s lehkostí a s naprostou jistotou. Tenhle mladík by nebyl schopný činů, jaké ho provází pověst.

„Jak si můžete být tak jistý." pronese Stiles s pohrdavým úsměvem na tváři. 
Úsměv mu však velmi rychle zmizí, když mu proti pravé tváři vyletí ruka. Zavře v úleku oči a otočí svou hlavu na levou stranu. Přehnal to? Určitě. Tohle by si k vznešenému muži neměl nikdo dovolit, zvláště ne on. Čeká na bolestivou ránu avšak ta nepřichází.
Otevře pomalu oči a podívá se zpět na muže, které mu se usadil na tváři vítězný úsměv. Ruce má zpět podél těla a jeho postoj vypovídá o naprostém klidu. Najednou vše pochopil. Měla to být jen zkouška. Zkouška, ve které panovník vyhrál.

„Uznej, že jsem měl pravdu. Copak by jsi byl schopný jen někoho udeřit? Už teď jsi se třepal nad mou rukou, která tě ani nezasáhla. Tvé oči jsou jen důkazem další smyšlené pověry a tvého postavení, které je ještě níže než jsou chudí lidé."

Chladná slova Stilese zasáhnou, jako ledový mráz.
Slyšet tohle od obyčejných lidí by bylo mnohem jednodušší. Slova by tolik nebolela, ale když stál před tímto urozeným člověkem, který mu až příliš upřímně řekl, že jeho místo je na pokraji vší společnosti, je mu ze sebe samotného špatně.
Svůj oční kontakt s mužem přeruší. Stáhne se do pozadí a mlčí. Nemá co by dál řekl. Vše bylo již vysloveno.  

„Tak, když jsme si vše vysvětlili, budu očekávat tvou poslušnost. Jako první bych od tebe očekával omluvu. Po té si někam zalezeš a nebudeš rušit. Očekávám vzácné hosty." rozkáže přísně Peter a v duchu se musí pochválit, jak dokázal mladíka usadit. Moc dobře ví, že to možná přehnal, ale nemůže si dovolit, aby někdo jako je on, si mohl vyskakovat.

Stiles zvedne své oči, ve kterých se zráčí ublížení, ale muži na proti něj je to nejspíše jedno. „Omlouvám se. Tohle jsem si neměl dovolit." vyřkne s vážností v hlase, ale ve své mysli na panovníka klade jedno hrubé slovo za druhým.

Peter pokývá souhlasně hlavou a na tváři si nechá usadit vítězný úsměv.„Dobře. Teď mě omluv, hosté za chvíli dorazí." Spokojený s omluvou se otočí a odchází z pokoje.

„Blbeček." zakleje konečně na hlas Stiles, když se za hnědovlasím mužem zavřou dveře.

„Tohle bych si k pánovi nedovolovala. Dej na mou radu a raději se chovej tak jak máš. Pan možná nevypadá, že dokáže trestat, ale pravda je jiná." Tichou místností se ozve hlas Allison. Úplně zapomněl, že se v pokoji nachází.

Otočí se na ni se zdviženým obočím. „To myslíš vážně? Mám si nechat diktovat co smím a co nesmím? Mám si nechat rozkazovat jako psovi? To nejsem já. Nebudu poslouchat ničí rozkazy!" poví dívce s důrazem na každém slovu. Nehodlá skákat podle toho jak někdo píská. Až mu bude líp, sbalí se a půjde. Tady ho nic nedrží. Tak jako nikde.

Hnědovláska se z vážností zadívá Stilesovi do očí. „Je mi jedno jak se zachováš, ale v jednom měl můj pán pravdu. Neměl by jsi se takto chovat k nikomu. Jsi na úplném dně společnosti a nepřísluší ti takhle si vyskakovat. Mohlo by tě to stát život." vysvětlí mu své obavy Allison a na její tváří se objeví smutný úsměv. Obejde mladíka, a tak jako její pán odejde z pokoje, zanechávajíc za zády naprosto zmateného Stilese.

Hnědovlásek si promne unaveně celý obličej. V mysli mu utkvěla slova, které hnědovláska vyslovila. Má pravdu? Měl by se nad  svými slovy více zamýšlet? 
Ne! Život ho už mnohokrát ponaučil o nespravedlnosti, které lidé využívají. Bohatí se staví nad chudé. Moc převládá nad nedostatkem.

Pomalu se rozejde k výklenku u okna, na který si po té sedne. Přitáhne si kolena k hrudi a položí si na ně unaveně hlavu. Zadívá se na krajinu, kterou zdobí všemožné odstíny zlatavých barev. Jak on by byl rád, kdyby mohl být znovu venku. Při uvědomění, že neví, kdy se vlastně dostane ven, mu nálada ještě víc klesne. A nespraví ji ani honosné kočáry, tažené koňmi, které právě vjíždí do bran tohohle zámku.