Letifer

Devadesát pět

Caliban - Paralyzed

---
Věnováno TaHolka_. Protože bez čtenářů by nebyl autor.
---

Hermiona nehodlala před nikým skrývat své překvapení – Harryho a Ronaldův šílený plán, jak se dostat na Ministerstvo kouzel, skutečně fungoval. Všechno vycházelo podle plánu. Zatím. Pro jeho nepromyšlenost do samého konce, jak si pouze na začátku celé akce dali skutečně záležet, se dokonce zdálo, že by tento plán chlapců mohl být nejúspěšnější ze všech, pod něž se mohli podepsat.

Zatímco společně kráčeli ke služebnímu vchodu, dávala si záležet, aby její chůze na podpatcích působila nejistě, třebaže ona nestabilita měla být schovaná za falešnou snahou o plynulou chůzi. Ještě před pár týdny by skutečně byla nejistá a jen by se snažila, aby to tak nevypadalo. Schůze Smrtijedů ji naučily se na vysokých podpatcích pohybovat bez škobrtání. Harry a Ronald ji však znali jako holku chodící v teniskách, balerínách, zkrátka botách s rovnými podrážkami.

Dveře vchodu na veřejné toalety, jak byl vchod na Ministerstvo maskovaný, lehce zavrzaly, když je Ronald otevřel. Na maličké chodbičce se museli rozdělit, Hermiona kývla na Harryho, když zamířila na druhou stranu než oba maskování chlapci. Trhla sebou, když očima v davu narazila na Yaxleyho. Uklidni se, Hermiono, nemůže tě poznat. Nemůže, že ne?

Poslušně, jako by tak začínala svou práci každý den, Hermiona v přestrojení zamířila do kabinky. Uvnitř trhla rukou, hůlka jí vklouzla z rukávu do prstů. První slepé místo v plánu. Bezděčně ji napadlo, jak si s tímto problémem Harry s Ronaldem poradí – třebaže byla ve hře možnost, že Ronald od Arthura ví, jak se odtud na Ministerstvo dostat. Ona oproti nim měla jinou výhodu. Už během let na škole si vypěstovala jistý instinkt vycítit magii a její proudění, a to se se získáním tetování jen znásobilo. Cítila pulzování energie. Přímo za stěnou za toaletou. Hermiona se pokusila vecpat za porcelánový objekt, co nejvíce to šlo, a napřáhla ruku s hůlkou. Pak se zarazila. Co dál? Dívka se sama nad sebou pousmála a zavřela oči. Nechala intuici, magii vést její ruku. Hrot hůlky poklepal na dlaždici. Jednou, podruhé, potřetí, počtvrté. Po pátém klepnutí jí tvář ovál lehký závan větru. Hermiona oči otevřela a tentokrát to byl skutečný úsměv, jež se jí roztáhnul po tváři, třebaže ta jí nepatřila. Otevřel se před ní průchod. Ne, ne průchod, to by v něm neplál zelený oheň. Ten ji však donese tam, kam potřebuje. Hermiona nezaváhala a vstoupila do letaxové sítě.

Krb z tmavých glazovaných cihel, jenž ji se zeleným zábleskem vyzvrátil, nesl číslo 7. Hermiona klopýtla, tentokrát to ani hrát nemusela, když vpadla do davu čarodějek a kouzelníků mířících k velké soše uprostřed křižovatky bezpočtu chodeb do různých oddělení Ministerstva. S očima upřenýma na šedivý mramor protkaný žilami se zajíkla. Až příliš bolestivě jí zacukalo v levém zápěstí, když se nechala strhnout davem a zastavila se až před sochou samou. Pnula se do výšky, až se zdálo, že kouzelníci na samý její vrch nikdy nemohou dohlédnout.

„To jsou..." ozval se vedle dívky hlas tak nečekaně, až sebou trhla. Bez přemýšlení k onomu čaroději zvedla pohled. Tu podobu na sebe vzal Harry.

„Mudlové," přikývla, nejvíce ze všeho to slovo, svůj původ, však pouze vydechla. „V postavení, jaké jim náleží," stočila své oči zpátky k soše. Úplně vespod stála dlouhá řada lidí, která jako by na ramenou nesla tíhu celého kamenného kolosu.

Harry se už už nadechl, když se vedle něj objevil umolousaný muž se zrzavými vlasy. „Nechápu, proč mají zrovna takhle šílené vchody," zamumlal Ronald. Hermiona se kousla do rtu. Ovšemže poznala prvotní podobu vchodu na Ministerstvo. Bylo jí jasné, že oba se sem museli spláchnout. Že je nenapadlo vetřít se do magického proudu jinak.