Letifer

Sto patnáct

Serj Tankian - Sky Is Over

---
Věnováno ejn_exe. Pamatuješ, jak jsem ti onehdy napsala do komentářů, že nesnáším tvé komentáře, protože mi v nich vždycky najdeš nějakou skutečnost, na kterou jsem zapomněla, a musím kvůli tomu překopat celý příběh? Tak tahle kapča je jednoho takového důsledek. :D :D
---

Přesně, jak Hermiona přislíbila Ginny, v šest hodin odpoledne, poté, co úspěšně přežila i zbylé vyučování, během nějž se vyhýbala všem svým spolužákům, ať už byli z její koleje či nikoli, a na zbytek dne se zašila v knihovně, kde ji dle očekávání nikdo neotravoval, zamířila na famfrpálové hřiště. Sama možná tomuto sportu rozuměla pouze teoreticky a nevěřila si, že by byla s to nové kapitánce nebelvírského mužstva poradit ohledně výběru nových hráčů, avšak slíbila svou přítomnost. Proto si přitáhla černou mikinu s kapucí, jíž si pro tento večerní výlet ven z hradu vzala, blíž k tělu a odhodlaně kráčela směrem k famfrpálovému hřišti, tisknouc si okraj levého rukávu v dlani.

Už z dálky, ještě dřív, než mohla rozeznat, zda nad hřištěm krouží zájemci o jeden z postů, jí bylo jasné, že konkurz sám ještě nezačal. Dole u stanu, v němž se všichni Nebelvírští toužící po kariéře famfrpálového hráče chystali, totiž panoval shon. Proto tam zamířila i nebelvírská primuska. Kde jinde by měla svou kamarádku, jež ji požádala o pomoc, nalézt?

A také, že se nezmýlila. Sotva Hermiona došla na doslech stanu pro hráče, dolehl k ní zvuk Ginnyina hlasu. „... a nezapomeňte si vzít svá košťata! Pokud někdo z vás nemá vlastní, půjčte si jedno ze školních, ale nezapomeňte se zapsat na výpůjční listinu. Vlastní koště je kritériem pro to, abyste byli v týmu, ale můžu vás vybrat, i když ho v současnou chvíli nemáte, pokud si ho obratem dokážete zajistit!" Očividně to byl poslední pokyn, jejž studentka šestého ročníku svým potenciálním hráčům ve stanu dávala, jelikož vzápětí vyšla v rudém nebelvírském famfrpálovém dresu ze stanu.

Primusky si všimla okamžitě. „Hermiono!" zamávala na ni a počkala, dokud k ní starší dívka nedoběhla.

„Omlouvám se, že jsem přišla až teď, zdržela jsem se v knihovně, dodělávala jsem esej na lektvary," vydechla lehce zadýchaně Hermiona. Vlastně nelhala – skutečně psala esej na lektvary a skutečně nad ní strávila více času, než měla původně v plánu. Už však zamlčela, že i přesto jí čas vycházel tak, aby ke hřišti dorazila ještě před začátkem konkurzu. Jen se pro hlavu plnou myšlenek cestou až příliš loudala a zrychlila až na posledních metrech.

„To nevadí, jsem ráda, že tu jsi," mávla Ginny rukou a přitiskla k sobě Hermionu v jednom rychlém objetí, vzápětí si odhodila z tváře několik pramenů vlasů, které se jí uvolnily z rozcuchaného uzlu v týle. Načež zavrtěla hlavou. „Musím ale říct, že mě překvapuje, jak zvlčile se ta dečka chovají," pokynula ke stanu, kde se zájemci chystali, a zadívala se na Hermionu. „Jak bývalí kapitáni týmů, jak Harry zvládal je vést? Byla jsem jako mladší taky taková?" povzdechla si.

„Harry měl vedení týmu zjednodušené, protože v tobě měl oporu," položila Hermiona Ginny ruku na rameno. „Spousta z nich jsou ještě děti. Ale zvládneš je usměrnit. Jestli chceš, nemusím vše pozorovat z dálky, ale zůstanu dole na hřišti a pomůžu ti," nabídla se. Původní dohoda dívek zněla, že Hermiona zůstane sedět na tribunách, aby výkony zájemců dokázala zhodnotit komplexněji.

Díky tomuto Ginnyinu postoji si Hermiona překvapeně uvědomila, jak moc dívka v dresu mužstva před ní dospěla od doby, kdy se seznámily. Už od té chvíle ji sledovala stárnout, viděla tu proměnu z malé holky v teď už prakticky dospělou dívku. Jenže tím, že ji měla na očích prakticky každý den... si to vůbec neuvědomovala. Vnímala, jak dospívá a mění se ona sama: ale u Ginny tento vývoj jako by neviděla. To bylo to, co ji překvapilo. Ne to, že Ginny už není ta malá holka. Ale že si toho vlastně vůbec nevšimla.