Letifer

Sto deset

Judas Priest - Breaking The Law

---
Věnováno LiliBerkova. Protože bez čtenářů by nebyl autor.
---

Sotva se za dvojicí zmijozelských primusů zavřely dveře, společenskou místností se začal šířit šepot. Ačkoli to nebylo to nejpřesnější vyjádření. Studenti hadí koleje si mezi sebou špitali ještě dříve, než primusové přišli. Původce jejich zájmu se zvednul z prázdné jedovatě zelené pohovky před krbem, ale zůstal u ní stát, jen na nově příchozí mávnul v jasné pobídce, aby se k němu připojili. Draco s Pansy si jen vyměnili pohledy a zamířili k Blaisovi. Jak procházeli mezi svými spolužáky, šepot bezprostředně okolo nich utichal, jen aby se vzápětí rozezněl ještě hlasitěji.

Pansy se lehce nervózně ohlédla přes rameno, když si sedala vedle plavovlasého kouzelníka na pohovku, na druhém křídle sedačky ve tvaru velkého písmene L už se opět pohodlně rozvaloval Blaise.

„Vypadáš nějak nervně," pokynul Blaise malé černovlasé dívce.

„Je to, já nevím, zvláštní," nakrčila čelo a pročísla si prsty vlasy, jako by si je chtěla urovnat.

„Co přesně myslíš?" naklonil Draco vedle ní hlavu ke straně. Stejně jako Blaise si toho všímal celý den: že Pansy očividně není ve své kůži.

„Všichni na nás zírají," rozhodila rukama. Blaise povytáhnul obočí a vyměnil si pobavený pohled s Dracem.

„A to ti vadí?" ujistil se mladý Smrtijed, jako by odmítal věřit vlastním uším, a vyvalil na Pansy oči. Draco stisknul rty, aby se mu na ně nevkradnul úsměv. Navzdory všem myšlenkám, které mu strašily v hlavě, byla tato situace tak bizarní, že smích byl tou jedinou reakcí, jež se zdála být dostatečně vystihující to, co se před ním odehrávalo.

„Popravdě? Jo," zamračila se, přehodila si nohu přes nohu a urovnala si černé sáčko.

„Tak to mi vysvětli," uchechtnul se Blaise.

Draco jen na půl ucha poslouchal, jak Pansy začala vysvětlovat, že obvyklá pozornost upírána jejím směrem byla spíše charakteru bázlivého a nejistého, že se na ni ostatní dívali tak, jak se na ni dívali, poněvadž na ni hleděli jako na Pansy Parkinsonovou. Zatímco nyní, když je primuska a stále tráví svůj čas s Dracem a Blaisem, na ni ostatní hledí jako na Smrtijeda. Ačkoli má zakrytá zápěstí. Ačkoli služebnicí zla není. Jeho vlastní myšlenky však mířily směrem poněkud jiným.

A to přesněji o sedm pater výš. Od chvíle, kdy začal školní rok, si s Hermionou prakticky nemohl promluvit, ujistit se, že je v pořádku. Vyměňovali si pohledy ve Velké síni, avšak skutečně sejít se jim podařilo jen první večer. A od té doby – nic. Nepřálo jim štěstí. Neměli příležitost.

Sám moc dobře věděl, jaké to je, být jediným Smrtijedem ve velké společnosti. Prošel si tím v loňském roce. Přesto to však Hermiona musela mít o tolik těžší. Zmijozelští byli vůči temné straně vždy mnohem otevřenější, zatímco Nebelvírští stáli striktně proti. On byl čistokrevný, navíc Malfoy. I kdyby si jeho tetování loni někdo povšimnul, rozhodně by z toho nebyl takový skandál, jaký hrozil Hermioně. Mudlovské čarodějce, která vždy bojovala proti zlu. Proti němu.

„... sám musíš uznat, že tohle prostě není normální," dořekla Pansy a rozhodila rukama. „Nebo ty si to myslíš jinak?" otočila se na Draca v očividné žádosti o podporu. I Blaise na něj přesunul svůj pohled a pozvednul obočí, teď to byl zájem obou spolužáků, jak zareaguje.