Letifer

Sto třicet čtyři

Arch Enemy - Bloodstained Cross

---
Tahle je pro Tebe, Baru. 🖤
---

Ač víkendová rána se po dlouhý čas od těch, jimiž se vyznačovaly běžné dny naplněné výukou, odlišovala, v posledních týdnech, měsících ani volné dny nepřinášely studentům příliš velkou útěchu. Havraspárský prefekt něco nesrozumitelného tiše zamručel a otočil se na druhý bok, odhodlaný propadnout se zpět do spánku – něco mu v tom však bránilo. Adam se s naštvaným povzdechem posadil a promnul si oči. Co je to za nepříjemný zvuk? Klepání na skleněnou kopuli stropu pokoje to nebylo. Déšť zněl také jinak. Ale šlo to seshora. Tak co...?

Natáhl se po nočním stolku, poslepu nahmatal své brýle, posadil si je na nos a vzhlédl. Na kopuli nad jeho hlavou pohrávala nepravidelná hra světel a stínů, vzor, který tam nikdy nebyl. Chlapci se do odhalené kůže zakousl chlad v pokoji panující. Že by? Stočil pohled ke svislým oknům naproti jeho místu. Nemýlil se. Začínalo sněžit.

Rychlé rozhlédnutí se po pokoji Adama trochu překvapilo: zjistil totiž, že jeho spolubydlící, spolužáci už jsou dávno pryč. A to ještě bylo vcelku brzy. Na druhou stranu se tomu nebylo příliš proč divit. Nebelvírští, mrzimorští a havraspárští studenti se rychle naučili chodit o víkendech na snídaně do Velké síně brzy, už jen pro tomu, aby se vyhnuli největšímu návalu Zmijozelských. Třebaže by si rád pospal každý.

I když poté, co Zmijozelští upustili od dodržování uniforem, mnozí studenti i ve volných dnech zůstávali na demonstraci svého vzoru věrní předepsanému dresscodu, plavovlasý prefekt se pro jednou rozhodl vyměnit plátěné kalhoty za teplejší a pohodlnější džíny a šedý svetr s modrým lemem za mikinu s logem oblíbené německé hudební skupiny. Vlasy si jen prohrábl prsty a nedbale je stáhl v týle gumičkou. I tak si zjevně přispal víc, než chtěl, třebaže vyhřátá postel zůstávala lákavá. Než vyšel z pokoje do společenské místnosti, ještě popadl z nočního stolku svou hůlku, zastával názor, že jen blázen by v těchto časech chodil po hradě neozbrojený, a popsaný útržek pergamenu.

„Nazdar, Colemane," kývnul na Adama Anthony, když mladší z prefektů vešel do společného prostoru pro všechny orly.

„Je ve Velké síni klid?" chytil se hned Adam a dovolil si na chvíli se zdržet v hovoru. Anthony bylo první jméno na seznamu, který mu spočíval v kapse mikiny.

Goldstein si povzdechl: „Už tam bylo i líp," zavrtěl hlavou. „Ale hlavní vlna Zmijozelských tam ještě nebyla," dodal.

„Fajn, to tam letím co nejdřív," děkovně přikývl Adam. „Jo, Anthony, budeš pak k zastižení tady? Potřeboval bych s tebou něco probrat," zeptal se neurčitě. Starší z prefektů se trochu zamračil, ale přikývl.

„Knihovna bude plná, navíc musím dopsat chemické pojednání," vysvětlil důvod své plánované přítomnosti ve společenské místnosti. Pak se zarazil. „Neříkal jsi posledně, že plaveš v matice?" nakrčil prefekt ze sedmého ročníku obočí.

„No, jo," připustil Adam neochotně. Anthony přešel k nejbližší z polic lemujících stěny havraspárské společenské místnosti a přejel prstem po hřbetech několika knih, které v ní byly vyskládané – musel najít tu, kterou hledal, svazek vytáhl a podal ho Adamovi. „Tahle mi loni hodně pomohla, je tam celý ročník," řekl.

„Děkuju," převzal si překvapený Adam tlustý svazek. „Kdyby něco byl jó problém –" nedořekl, protože ho Goldstein přerušil.

„Pokud si to budu ještě pamatovat, projdeme to," přikývl. Adam nehodlal před sebou ani před nikým jiným zapírat, že se mu ulevilo. Teď už se ale nechtěl zdržovat, jen na sebe s Anthonym kývli na potvrzení předchozí domluvy a rozešli se každý svým směrem, starší prefekt k pokojům a mladší ven ze společenské místnosti.