Letifer

Sto třináct

Avantasia feat. Sharon den Adel - Farewell

---
Věnováno všem čtenářům.
---

Teprve až když o několik minut později kráčela dosud prázdnými a chladnými chodbami hradu směrem k ředitelně, si Hermiona začala skutečně uvědomovat, co se stalo – a co se mohlo stát.

Alecto Carrowová patřila k těm Smrtijedům, kteří nahlas dávali najevo svůj nesouhlas se skutečností, že jejich řady rozšířila nejenže mudlorozená, ale navíc přímo ona, Hermiona Grangerová, jež dosud aktivně stála na opačné straně barikády. Že v čele těch, co ji nepřijali, byla Belatrix Lestrangová a Lucius Malfoy, nijak překvapivé nebylo. Díky tomu všemu měla dívka z hodin Studia mudlů skutečné obavy. A ty se při první příležitosti ukázaly být vskutku oprávněnými.

Cítila se hrozně. Slyšet Alectin hlas nejen v učebně, ale i uvnitř své hlavy, když na ni seslala jednu z kleteb, které se nepromíjejí... Tu zkušenost by nepřála vůbec nikomu, ani svému největšímu nepříteli. V mnohém by se účinky Imperia nechaly považovat za horší než kletba Cruciatus. Ta způsobovala bolest, muka taková, že by si zasažený už brzy po pocítění jejích účinků přál radši zemřít než trpět dál. Ta muka nemohla vést k ničemu jinému než ke smrti nebo k šílenství. Při Imperiu si naopak připadala jako nahá. Alecto do ní viděla, hluboko do jejího nitra, až na dřeň kostí, mohla si číst v jejích myšlenkách, odhalit nejtemnější pohnutky a strachy. Hermiona samozřejmě moc dobře věděla, že takhle Imperius nefunguje, že Alecto si její myšlenky rozhodně nepřečetla. Přesto jí to tak připadalo. Alectin hlas ovládal každý její pohyb, každý nádech, nemohla tomu vzdorovat, ať se snažila sebevíc. Jako by Alecto znásilnila její mysl, rozcupovala na kousky její svobodnou mysl a pak ji rozlámanou a zničenou zahodila.

Klopýtla, když jí před očima prolétla jedna z útržkovitých vzpomínek na to, co se stalo před sotva pár minutami. Přísahala by, že se jí tetování pod jizvami na levém zápěstí zlomyslně zakroutilo. Alecto to skutečně chtěla udělat. Donutit ji, aby odhalila před spolužáky své tajemství, aby jim sama ukázala své tetování. Znamenalo by to konec. Dívka se zastavila uprostřed chodby, jak ji nemilosrdně přelil mrazivý šok z toho, co se téměř stalo. Věděla, že jednou odhalí, co je zač. Ale ne teď, ještě ne. Nicméně díky tomu, že ji Alecto téměř donutila vyhrnout si rukáv... Až tím jako by na Hermionu dopadla skutečná tíha toho, co se málem stalo – a co se bude muset stát.

Přijde chvíle, kdy bude muset jít s pravou ven. Kdy nebude mít na výběr, nikdo se jí nebude ptát, jestli to udělat chce nebo ne. A až ostatní zjistí, že jim lhala, že přešla na druhou stranu... Nechtěla si to ani představovat, přesto se jí před očima začaly odvíjet nevyhnutelně možnosti. Bolest v očích těch, jimž věřila. Zrada ve tvářích přátel. Přijde o všechny. Obrátí se proti ní. Už jí nebudou víc věřit. A ona jim nebude moci pomoct, chránit je, poněvadž od ní nic nepřijmou.

Až jí jednou ráno poštovní sova donese od Severuse Snapea vzkaz obsahující jen pár slov... V tu chvíli se pro její přátele, kteří zůstali na škole, a skrz ně vlastně i pro Harryho Ronalda a všechny ostatní členy Fénixova řádu... V tu chvíli se její oběť stane zbytečnou.

Prudce zavrtěla hlavou, aby si z ní vyhnala všechny nepříjemné myšlenky, třebaže dobře věděla, že některé z nich ji za okamžik čekají znova. Zabočila za roh a zastavila se před velkým orlem strážícím schodiště vedoucí do ředitelny. Neznala heslo, ale to ji ani v nejmenším netrápilo. Ne, když stačilo cuknout zápěstím, až jí do prstů vklouzla hůlka, a dotknout se jejím hrotem svého levého zápěstí. V ten moment se socha orla začala pomalu otáčet a odhalovat stoupající spirálovité schodiště. Hermiona nechala minout několik stupňů, než na další schod vstoupila a nechala se vyvést přímo před dveře ředitelny. Sotva však zvedla ruku, aby zaklepala na dveře, ačkoli moc dobře věděla, že je očekávaná a že Severus Snape ví, že už je za dveřmi, zarazily ji hlasy, které k ní z ředitelny dolehly. Vskutku rozčilené hlasy.