Letifer

Sto dva.

Caliban - This Is War

---
Věnováno CharliesScroll. Protože bez čtenářů by nebyl autor.
---

Prosím všechny o přečtení!

Kdo jste četl i první díl Morsmordre a tamní autorské poznámky, víte, že mám příběh Píseň čepele vydaný jako e-knihu. Pro zájem čtenářů jsem na vlastní náklady nechávala tisknout další papírové knihy. Vím, že Píseň čepele není Morsmordre ani Letifer, pokud vás však má tvorba zaujala, udělali byste mi moc velkou radost, kdybyste dali šanci právě i této mé NEfanfikci, z níž mám na profilu ponechanou na ukázku jednu kapitolu - a pokud by vás Píseň čepele (případně i Píseň magie, rozepsaný prequel k této mé e-knize) zaujala, více informací o vydání Písně čepele najdete v části příběhu hned za ukázkovou kapitolou. Mockrát všem děkuji!

---

Navzdory očekávání panoval na nástupišti devět a tři čtvrtě shon. Velká červená parní lokomotiva už stála na svém místě, po peróně běhali bradavičtí studenti, mladší i ti starší, spolu se svými rodinami. Hermiona se zhluboka nadechla atmosféry zde panující. Bradavice byly jako jeden z jejích domovů. Třebaže moc dobře věděla, že tento rok škola nebude stejná jako dřív, cítila tu nedočkavost. Toužila být zpátky. Jen jedna věc jí chyběla k širokému úsměvu na tváři. Skutečnost, že místo po jejím boku zelo prázdnotou. Nemuselo by být však přílišné moudré, aby se s Dracem ukazovali spolu - ne po tom, co se stalo na konci loňského školního roku. A tím vpravdě neměla na mysli skutečnost, jíž skrývala pod svým rukávem.

Hermiona pomalými kroky doklopýtala se svým těžkým kufrem k jednomu z vagónů a s obtížemi jala soukat se s ním do schodů. Alespoň že z vlaku do hradu už nebude jeho přeprava na ní. Se supěním a potem zborcenou tváří se konečně narovnala v uličce vagónu, když se jí podařilo zavazadlo vyštrachat po úzkých schůdcích, dostrkala jej po podlaze k jedné z neobsazených dvojic sedadel proti sobě a šoupla jej pod stůl u okna; však on přijde někdo, kdo jí s ním pomůže do úložného prostoru. Dívka si oddechla, odhodila si prameny vlasů z tváře a zhroutila se na sedadlo. Pohyb povědomé podoby venku za oknem zaujal její pozornost, nejprve jí však pohled sklouznul k levé ruce. Urovnala si rukáv a pak se zahleděla ven na nástupiště.

Byl to Draco, jak jinak. Cítila, jak se jí po tváři rozlévá úsměv, bylo tak těžké jej ovládnout, ani Blaise Zabini vedle něj tu moc neměl. Někdo další jí však vládnul. Před Pansy Parkinsonovou se dav rozestoupil a vytvořil jí tak uličku vedoucí přímo ke dvěma Zmijozelským. Hermiona zaťala zuby, když černovlasá dívka Dracovi skočila kolem krku, ani on svou spolužačku neváhal sevřít ve svém objetí. Které na Hermionin vkus trvalo až příliš dlouho. Ani zdaleka se jí nelíbila majetnickost, s níž Draco položil Pansy dlaň doprostřed zad a nasměroval ji k jednomu z vagónů ve druhé polovině vlaku, kde byla kupé.

„Hermiono!" Oslovená sebou trhla a škubnutím otočila hlavu po směru k uličce. Samozřejmě ten hlas okamžitě poznala, přesto ji však nemohl nezarazit tón, jímž bylo její jméno proneseno. Poněvadž z něj slyšela nejenže překvapení, ale hlavně také radost.

„Ginny," vyhrkla Hermiona a vyskočila na nohy, ruka jí bezděčně vyletěla ke krku, kde se pod zapnutou mikinou skrýval řetízek s až příliš známým tvarem přívěsku. Možná si ho měla radši sundat, pokud by se jí zip mikiny jen přirozepnul, kdokoli by jej mohl spatřit. A tentokrát už by ho za houslový klíč jen tak nevydala. Stiskla okraj levého rukávu v prstech.