Letifer

Sto čtyřicet jedna

Styx - Boat on the River

---
Věnováno AmaziliaColibri13. Protože bez čtenářů by nebyl autor.
---

Sklepní prostory Malfoy Manoru, jako již tolikrát předtím, tonuly v temnotě. Plápolavé světlo bílých, lehce nazelenalých plamenů živých z magie osvětlovaly prostor pod sebou a kolem sebe, ani zdaleka však nedosáhly na celou síň. Mohla se tak zdát nekonečná. Obdélník vchodových dveří až násilně narušoval ostrov dlouhého ebenového stolu, po jehož stranách stály složité vyřezávané židle, jedna nechyběla ani v čele. Vše ostatní halily pohledem neprostupné stíny. Nikdo nevěděl, co mu může číhat za zády.

Hermiona, paže omotané kolem sebe nejen kvůli tomu, že se v celém kouzelnickém sídle držela nízká teplota, obzvlášť v suterénních prostorách, pomalu scházela z kamenných stupňů. Ani dlouhé rukávy temně smaragdového kabátku, jejž jí z teplotních důvodů zapůjčila Narcissa, nedokázaly všudypřítomnému chladu zabránit, aby ji nepřejížděl svými ledovými prsty po kůži. Pán zla na schůze se svými přívrženci vyžadoval určitý dress code - takový, z něhož z Hermionina šatníku vyhovovaly jen jedny jediné šaty. Proto Narcissin kabátek neodmítla. Ač mnohem radši, a tentokrát tím spíš, by přišla v mudlovském civilu.

Třeba ve svých lodičkách s ne příliš vysokými podpatky chodila s jistotou, tentokrát do podzemní síně spíš vklopýtala než cokoli jiného. Ani si nevšimla, když jeden z úzkých světlíků vysoko u nedohledatelného stropu zakryl černý kouř, ráno Draco od těchto průrev jen těsně nad zemí kouzly odklízel sníh, aby byly přístupné. Kouř vletěl dovnitř a zhmotnil se v povědomou siluetu.

Bez jediného slova rychlými kroky doprovázenými tichým klapáním jejích vlastních podpatků Blair překonala vzdálenost mezi nimi a sevřela Hermionu v pevném objetí. Mladší z dívek v bezděčné reakci strnula.

,,Hermiono," z Blaiřých slov se vytrácel hlas, jak se snažila mluvit tiše, ale ještě nešeptat, přesto právě do šepotu neúmyslně přeskakovala. ,,Slyšela jsem, co se stalo. Je mi to tak líto," ještě zpevnila své sevření - a uvědomila si, že mudlovská Smrtijedka jen bez hnutí stojí. Blair se opatrně odtáhla, zůstala stát od Hermiony na délku paže, nespouštěla z ní pohled. ,,Jsi v pořádku?" zkusila to.

Ta otázka, možná protože ji, alespoň pocitově, slýchala kolem sebe neustále, v Hermioně dokázala vykřesat jiskru.

,,V pořádku? Jestli jsem v pořádku?" Byl tam, ten oheň, jímž vždy plála, ještě neuhasl. Ale kryla ho tak silná vrstva ledu, až Blair nebyla s to potlačit to zatřásnutí. Hermiona se uchechtla. ,,Ne, nejsem v pořádku, ani zdaleka. Všechno je jedna velká naprostá katastrofa," odvětila tvrdě. Vzápětí musela polknout, ale dokázala to vydržet, aby se jí nezlomil hlas.

Blair se nadechla, ale než stačila cokoli říct, obě dívky simultánně sklonily zrak ke svým levým zápěstím. Cítily to moc dobře. To známé teplo a ne úplně příjemné šimrání, když se inkoustový had vylézající z útrob lebky vyvedený pod kůží snad až zlomyslně zavlnil. Schůze začne co nevidět. Za chvíli už tu budou zástupy Smrtijedů. Hermiona zaťala ruce v pěsti. Nenáviděla to. Tohle všechno. Nedali jí na výběr - ne Draco, ale Lucius Malfoy jí nedal na výběr. Už tehdy, když poprvé pozvedl hůlku proti své ženě, aby tak donutil svého syna dobrovolně vstoupit do kruhu služebníků Pána zla; to byla ta chvíle, kterou zpečetil Hermionin osud. Chtěla ho za to nenávidět. Třebaže přijmout tento úděl bylo její rozhodnutí. Mohla si buďto zlomit srdce - nebo získat možnost Harrymu vybojovat vítězství pro celý svět. Nechtěla být zbabělec.