Letifer

Devadesát devět

Theory Of A Deadman - Angel

---
Věnováno Padfoot1414. Když jsem kdysi dávno Morsmordre a Letifer, tehdy ještě druhý díl bez názvu, plánovala a sypala na tebe nápady, ohromně mi pomáhaly všechny připomínky a upozornění na nesrovnalosti. I když jsi před publikováním z Morsmordre žádnou část nečetla, pořád jsi byla mou první betačtenářkou. Děkuji. 🤍🖤
---

Hermiona stála uprostřed svého pokoje. Toho, jejž jí patřil po tolik let, po celý její život. V patře domu patřícímu jejím rodičům. Až na to, že to mělo jeden velký háček, na nějž v žádném případě nemohla zapomenout. Ze svého místa uprostřed místnosti totiž nemohla nevidět jednu zásadní věc, proti níž nemohla ani zdaleka nic udělat.

Její pokoj byl zcela prázdný. Na psacím stole neležel žádný sešit, žádný popsaný papír, ani jedna jediná propiska, a to právě deska stolu byla v jejím pokoji místem zpravidla vždy daleko nejchaotičtějším. Pootevřené posuvné dveře skříně odhalovaly svůj prázdný chřtán, ramínka netížilo žádné oblečení, na police sedal pouze prach. I zeď, jíž už od nepaměti zdobily fotky propletené po většinu času zhasnutým řetězem vánočních světýlek, zela prázdnotou. Stěnu pokrytou bílou barvou narušovaly jen sotva znatelné světlejší rámečky míst, kde se fotografie ještě nedávno nacházely; nyní tam však nebyla ani zdaleka jediná známka skutečnosti, že by pokoj donedávna někdo obýval.

Nejhorší však zcela jednoznačně a bez sebemenších pochyb byl pohled na prázdné police knihovny lemující jednu celou stěnu pokoje. Hermiona, oči upřené do míst, kde jí paměť promítala názvy jednotlivých svazků na místech, jež jim patřily, cítila, jak se jí nepříjemně svírá hrudník, jak se plíce odmítají roztáhnout v tak jednoduchém pohybu, jaký uměly od nepaměti; jako by z místnosti pomalu, avšak nezvratně mizel všechen kyslík. Srdce s každým úderem zrychlovalo svou frekvenci, ve spáncích byl tep stále citelnější, ticho místnosti ustupovalo šumu krve v uších. Dívka ztrácela cit v nohou. Ale nedokázala se pohnout, udělat byť i jen jediný krok. Byla přikovaná na místě, odkázaná jen sama na sebe, aniž by však mohla cokoli udělat. Na parapetu zavřeného okna nestála ani jedna jediná květina. Nepovlečená postel neposkytovala jediný důkaz, že na ní někdo spával.

Ještě donedávna to byl její život. Ještě včera to byli její rodiče. Nebo to bylo dnes? Čas plynul natolik roztodivnými cestami, stáčel se směry, jež nikdo neměl tu schopnost předem odhadnout. Nikdy, nikdy v životě si nepomyslela, že by mohla nastat situace, kdy nebude mít rodiče. Stačilo však jen jedno prosté uvědomění, aby se o ně připravila sama –

Hermiona prudce vyletěla do sedu, hlasitě lapajíc po dechu. Propocený top na spaní se jí lepil k potem zbroceným zádům, hrudník se jí divoce zdvíhal. Na mokrou kůži okamžitě zaútočil chlad místnosti, v níž se nacházela. Její nohy sebou bez jejího přičinění škubly, kolenem vrazila do těla ležícího na posteli vedle ní. Vztáhla roztřesenou ruku, na okamžik si ji nechala v téměř neproniknutelné tmě viset před očima, stěží dokázala rozeznat klepající se prsty, možná si je mnohem spíše jen představovala, než si odhrnula mokré prameny vlasů přilepené ke tváři z očí.

„Hermiono?" Tichý hlas za jejími zády zněl jistě, vůbec ne jako od člověka, jenž se právě probudil. Oslovené poklesla ramena, napětí v zádech možná zcela nevymizelo, rozhodně však to tiché slovo, její jméno, stačilo k tomu, aby se uvolnila alespoň částečně. Cvaknul vypínač. I Draco se zvednul do sedu, přikrývka mu spadla z nahého hrudníku; v tlumeném světle malé lampy na chlapcově nočním stolku mohla vidět, jak si hřbetem jedné ruky promnul oči, vzápětí už jí však věnoval svou plnou pozornost.

„Nic se nestalo," vyhrkla Hermiona, samotnou ji polekalo, jak cize zněl její hlas; v krku ji škrábalo, skoro jako by ze spánku křičela, hrdlo měla vyprahlé. Měla být prozíravější, měla si s sebou vzít večer sklenici vody. „Byl to jen sen," vydechla tiše, její hlas vyzněl do ztracena. Draco se posunul k dívce blíž a vztáhnul paže, přitáhnul si ji do své náruče, nehledě na kůži lepící potem. Při prvním letmém doteku jeho prstů na svých ramenech sebou trhla, avšak nebránila se, zabořila mu tvář do prsou, roztřeseně vdechujíc jeho vůni, čerpajíc klid a rozvahu z tepla sálajícího z jeho kůže.

„Ššš, už je to pryč, už je všechno dobré," zamumlal jí Draco do vlasů, dlaněmi jí přejížděje po zádech.

„Já vím," vzlykla Hermiona a přestala bránit svým slzám. „Ale bylo to tak... Skutečné..." dostala ze sebe přiškrceně a zavrtěla hlavou.

„Nenech sen, aby tě ovládnul," vybídnul ji Draco, aniž by ji pustil ze své náruče, naopak se posunul, aby ji k sobě mohl lépe přitisknout.

„Nebyl to jen sen," trhla sebou Hermiona a o kousek se odtáhla, aby mu mohla pohlédnout do očí. „Byla to vzpomínka," ty její se zalily slzami. Polkla a pootevřela třesoucí se rty, jako by nevěděla, jak formulovat svá následujících slova: „Byla jsem zpátky doma," dala se do vysvětlování. „Myslím doma, u svých rodičů –"

„Nemusíš mi to říkat," zasáhnul Draco a sundal jednu ruku z jejích zad, aby jí odhrnul zbloudilý pramen vlasů, jenž jí zůstal přilepený k obličeji, a pomalu jí ho zastrčil za ucho.

„Ale já chci," stiskla Hermiona rty do tenké linky. Vzápětí sklonila hlavu. „Promiň," připadala si, jako by na něj vyjela, navíc zcela bezdůvodně. „Asi... Mám pocit, že to ze sebe potřebuju dostat," zakňourala a zavřela oči.

„Povídej," vybídnul ji Draco a prsty zkopíroval hrany její čelisti.

Hermiona vydechla, až jí poklesla ramena. Objala Draca kolem pasu a opřela si hlavu o jeho hrudník, než začala trhaně mluvit. „Zkrátka, stála jsem ve svém pokoji. A to bylo vlastně všechno. Já vím, není to nic, ale nemohla jsem se vůbec pohnout. Byla jsem tam, uprostřed místnosti, která se kolem mě otáčela, a viděla jsem všechna ta místa, která mě tvořila. Ale nikde tam nic nebylo. Prázdný stůl, vybraná skříň, holá zeď, ani postel nenaznačovala, že by na ní někdy někdo spal. A poličky po knížkách," hlas se jí zlomil, hlasitě vzlykla. Draco si ji k sobě přitáhnul blíž, bradu si položil na temeno její hlavy, ruce položené zpět na zádech.

„Nebude to snadné," připustil tiše. „Ale jakkoli si tak můžeš připadat, nejsi sama. A dokud jsem tu, nikdy nebudeš. Jsi silná, ty to zvládneš," zašeptal do ticha a zlehka ji políbil na čelo.

„Nevím, co bych bez tebe dělala," vzdychla Hermiona.

„Primárně by ses do téhle situace nikdy nedostala," nevesele se ušklíbnul Draco. „Pojď. Ještě je noc. Měli bychom se vyspat a nabrat síly na návrat do školy," pobídnul ji a jak se drželi v objetí, položil je oba na bok.

„To mi ani nepřipomínej," zamumlala Hermiona, na jejím hlase však stále bylo znát, že se stále necítí dobře. Draco přes ně přehodil přikrývku a uvelebil se pohodlněji, dívka se mu stočila do náruče. Zhasnul světlo.

„Draco?" ozval se ještě do ticha její tichý hlas.

„Ano?" oči už se mu opět klížily, přesto zpevnil svůj stisk, aby jí dal najevo, že je tu s ní, že ji poslouchá.

„Děkuju," zašeptala a zaklonila hlavu, aby mu dala polibek na hranu čelisti. Pak se oba propadli do náruče spánku.

---
Učinila jsem naprosto děsivé zjištění: vždyť já v celém Morsmordre a ani v (dosavadním) Letifer vůbec, ale vůbec nemám bradavické duchy! Možná se v prvním díle někde objevila zmínka - ale jen zmínka, fyzicky, teda ektoplazmaticky, tam vůbec nebyl - o Protivovi, ale úplně jsem při psaní této série zapomněla na duchy! Co teď s tím?

U Morsmordre jsem se i zásluhou skutečnosti, že jsem příběh psala růčo propiskou na papír, držela stále víceméně stejného rozsahu. Letifer už ale píšu v mobilní aplikaci Wattu - no, a tam mám tendenci na počet sov občas tak nějak nehledět. Třeba tahle kapitola: původně byla víc než dvakrát tak dlouhá, jako jsou ty z Morsmordre, než jsem ji rozdělila. A víte co? Původně tohle vlastně měl být jen začátek kapitoly. Pak jsem se ale rozhodla z ní radši udělat víc jednotlivých kapitol, ať vám sem najednou nehodím něco, co by mělo 8k slov :D :D