Letifer

Sto devět

As They Burn - Medicine 2.0

---
Věnováno KKBL12. Protože bez čtenářů by nebyl autor.
---

Nebylo to poprvé, kdy Hermionu napadlo, zda by přeci jen nebylo lepší, kdyby se rozhodla s Harrym a Ronaldem zůstat a pomoci jim v pátrání po viteálech. Všechny ostatní myšlenky, jež ji k tomu vedly, však myslely na ostatní: pomohla by porazit zlo, aby byli lidé i čarodějové v bezpečí; faktem zůstávalo, že z nich tří byla nejschopnější, a její pomoc by se jim mohla hodit; třebaže další pohnutky ji v tu chvíli nenapadaly, už ony dva by bez zaváhání označila za řadu důvodů. Jenže všechny ty argumenty sama před sebou popřela jednoduchou skutečností. Nic z toho udělat nemohla. Protože se rozhodla rozšířit řady jejich nepřátel, třebaže oni sami to nevěděli. Protože se sama stala tím, proti čemu chtěla bojovat.

Ten poslední důvod, proč litovala, že se do Bradavic vrátila, však byl zcela a naprosto sobecký. Měla za sebou teprve první den. A už se toho stalo tolik. Střetli se se zmijozelskými Smrtijedy, přičemž jí Draco dal zelenou kravatu, aby se mohla bez potíží dostat do sklepní společenského místnosti. Profesorka McGonagallová studentům prakticky na rovinu řekla, že ona jako učitel nemůže nic dělat, ale až studenti podniknou přesně to, co mají novými body ve školním řádu zakázané, bez zaváhání je podpoří. Studenti ze sedmých ročníků, ti však byli nejhorší. Nejstarší prefekti z Havraspáru a Mrzimoru na ni slovně útočili, jak je možné, že ona má primuský odznak, zatímco oni zůstali jen prefekty. Vždyť kromě tebe jsou jediní primusové ze Zmijozelu!

Ti absolutně nejhorší však byli sami, stejně jako ona, z řad hrdých lvů. Hermiona byla Ginny, Nevillovi a Parvati neskutečně vděčná, že se snažili být celý den po jejím boku, jak jen jim to kompatibilita rozvrhů hodin dovolovala. Protože to, co toho dne ráno před první hodinou předvedl Dean Thomas, byl jen začátek. Připadala si, jako by ji pronásledoval doslova snad celý hrad. „Hermiono, kde je Harry a Ron?" „Proč se Harry nevrátil do školy?" „Harry s Ronem něco chystají, že?" „Oni tu nejsou, ale ty jo, co se děje?" „Kde jsi nechala ty své dva ocásky?" Nemohla udělat jediný krok, aniž by se za ní neozývaly obdobné otázky, často kladené se skutečným zájmem či obavou v hlase, leckdy však i s posměchem, jak svými slovy na ni útočili. Snažila se schovávat v prefektské umývárně, co to jen šlo. Tvářila se, že ignoruje ostatní, zatímco mluví s někým ze svých přátel, ale ani to vždy nebylo východiskem. Byl teprve první večer na hradě, ona se však cítila už zcela vysílená. A nejvíce ze všeho ne tím, jak se z ní ostatní pokoušeli dostat odpovědi, ale skrýváním skutečné pravdy.

Má drahá Liss,

věděla jsem, že letošní návrat do školy nebude stejný jako v předchozích letech, přesto jsem však nečekala, že to bude až takto jiné, takto náročné.

Jak už jsem ti říkala dříve, naše škola je vysoce prestižní, i z toho důvodu máme učební osnovy postavené tak, že máme jen sedm ročníků místo osmi, o jeden rok učení se méně, ale o to více toho musíme zvládnout ve vyměřené době. Proto už letos budu absolvovat. Samozřejmě jsem počítala s tím, že tento ročník bude nejtěžší. Nikdy by mě však nenapadlo, že budu se silami na dně už první den.

Máme několik nových učitelů, kteří osnovy interpretující jinak, než jsme byli dosud zvyklí, na což je náročné si zvyknout nejen pro mě, ale i pro ostatní. Celá škola působí, jako by uklízečky zapomněly budovu připravit na nový školní rok. Nejhorší jsou ale spolužáci.