Letifer

Sto devatenáct

Neverland In Ashes - Mountain Tops

---
Věnováno BeatrisieRosseau. Bez Tebe by tento příběh nikdy nevznikl. ^^
---

A přestože se vše zdálo se alespoň trochu uklidnit, kromě ticha před bouří, jež měla přijít v podobě odboje, všichni čekali ještě na jednu věc.

Na chvíli, kdy se něco pokazí. A spadne maska.

Když se Draco to chladné ráno vzbudil, přísahal by, že jeho vytržení ze spánku má na svědomí právě neuvěřitelně silná myšlenka, že ten okamžik právě přišel. Nu, možná ne právě v momentě jeho probuzení, avšak jako by měla každou hodinou, každou minutou přijít. Nemohl si nevzpomenout na jednu Hermioninu knížku, jíž spolu u něj v ložnici na Malfoy Manoru četli. Když přišel den D a hrdinové se ráno probudili, ten den měli v kalendáři zakroužkovaný krvavě rudým fixem. Aniž by to však kdokoli z nich udělal. Byl si jistý, že mít na nočním stolku či zdi kalendář, datum dne by bylo přeškrtnuté smaragdově zeleným křížem.

Draco se zachvěl, když odhodil přikrývku a zakousla se do něj v suterénu panující zima. Maličko překvapeně vydechl, mocný proud horkého vzduchu se mu u rtů srazil v obláček páry. Zamračil se. Jak je tohle možné? Ve sklepení bylo vždy chladno, i v létě, to by nikdy nepopíral. Na chodbách i v učebnách. Ale ve zmijozelské společenské místnosti či v ložnicích? To nikdy. Brumbál by si nikdy nedovolil nechat studenty vědomě onemocnět kvůli tomu, že by jim v ložnicích nezajistil dostatečné teplo. Jenže Brumbál... Ten už tu nebyl. To Draco věděl až moc dobře. Přesto však v místnosti měla být vyšší teplota. Adaptační kouzlo muselo selhat. Jenže jak je to možné?

Vstal z postele a rychlými kroky, jak ho dřevěná prkna podlahy zábla do bosých chodidel, přešel k malým kamínkům v rohu místnosti, u nich byla vyrovnaná hranička dřevěných polen. Pomyslel na Hermionin malý zmijozelský pokojík a úlevně si připomněl, že nebelvírská primuska je v západní věži, nikoli jen pár dveří od něj. Tím, že její ložnice byla jen malá, pro dva, kamna v nich chyběla a tamní obyvatelé museli spoléhat pouze na právě selživší adaptační kouzlo. Draco však byl v ložnici s Blaisem, Goylem a Crabbem. Oni kamna měli. Draco do nich naložil několik dřevěných polen a natáhl se po Goylově hůlce, která byla nejblíže. Tiché Incendio mu splynulo ze rtů, hrot hůlky zajiskřil a polena jasně vzplála.

Ostatní chlapci ještě spali, proto se Draco v rychlosti převlékl do uniformy, jíž jako jeden z mála Zmijozelských stále nosil, přes košili si však přehodil sako jednoho z drahých obleků, jež mu nechal ušít otec, prý aby reprezentoval rodinu. Vsunul si svou hůlku do rukávu, jen nedbale si uvázal kolem krku zmijozelskou kravatu, popadl už z minulého večera na dnešek nachystané všechny věci, jež měl potřebovat na výuku, a vyklouzl z pokoje. Ušel sotva pár kroků, když mu levá klopa saka maličko ztěžkla. To kouzlo musel ocenit. Byly jím opatřené všechny studentské odznaky: prefektské, primuské i kapitánské. Když si je student nepřepnul na oblečení, jež měl na sobě, samy se vždy transportovaly.

Muselo být ještě brzy, když Draco vstával, nechal si na tvář proniknout překvapení, když spatřil skutečnost, že společenská místnost je prázdná. Jak moc brzy bylo? Stočil pohled ke kyvadlovým hodinám u jedné stěny. Půl sedmé. Ranní ptáčata už v tuto dobu bývala na nohách. Vzápětí Draco pohlédl na maličká okna vysoko u stropu společenské místnosti. Téměř celá byla pokrytá malbami jinovatky, avšak kousky oblohy, jež mohl spatřit, nenechávaly na pochybách, že odpoledne bude krásně, možná i na procházku venku - a v noci by se ke slovu mohly přihlásit první mrazy.