Letifer

Sto sedmnáct

Linkin Park - Breaking The Habit

Navzdory skutečnosti, že mezi studenty stále vládla jakás nejistota, jak bylo stále příliš brzy po začátku školního roku, než aby si byli s to být jistí, co vše se vlastně děje, co se od nich očekává – a co mohou očekávat oni sami – do Prasinek se všichni těšili. Nebo ona nejistota byla možná přesně tím důvodem. Protože, jak všichni moc dobře věděli, Prasinky byly místem, kde nebyli pod neustálým dohledem tak jako na hradě. Místem, kde na chvíli mohli zapomenout na to, že Bradavice zahalil příkrov temnoty, že v chodbách hradu chodí kouzelníci poznamenaní Znamením zla.

„Tak kde jste? Už jsem si říkal, jestli jste se nerozhodly dát mi košem," pozvednul Adam koutky úst do křivého úsměvu a odlepil se od jednoho ze sloupů sochy na nádvoří, o nějž se opíral, když se otevřela brána a na prosluněné nádvoří vyšla Hermiona s Ginny. Obě přimhouřily před náhlým přívalem světla oči. Ginny sklouznul ze rtů tichý smích: „Páni, už jsem málem zapomněla, že existuje tolik světla." Jediné, co z jejího hlasu zaznívalo, bylo pobavení. Hermiona i Adam, kteří její slova slyšeli, však, stejně jako Ginny sama, moc dobře věděli, že se za slovy kapitánky famfrpálového týmu skrývá mnohem víc.

„Trochu jsme se zdržely," podala Hermiona havraspárskému prefektovi vskutku nekonkrétní vysvětlení toho, proč na ně musel čekat.

„Jo, toho jsem si všiml," přikývnul Adam a opět mu ve tváři cukl úsměv. „Jdeme? Prasinky čekají," pokynul ke schodům vedoucím z nádvoří podél hradu dolů a pak k cestě do jediné britské čistě kouzelnické vesnice.

„Že váháš," zašklebila se Ginny. Adam se zařadil po bok dívek a společně vyrazili.

Obloha vysoko nad jejich hlavami byla sytě modrá, dokonce se na obzoru zdála přecházet až k hyacintové. Jako by bylo léto, jasné a horké. Jenže všichni tři moc dobře věděli, že to tak není. Listy stromů už se zbarvovaly pestrou paletou, ani okolní teplota nelákala studenty odhodit svršky, jež měli navíc: důkazem tomu byla i opozdilá trojice studentů, i dívky vyměnily sukně uniforem za džíny, prsty před venkovním chladem schovávaly nejen v rukávech mikin, ale i kabátů, třebaže ne vždy zapnutých. Ten den patřil k posledním záchvěvům babího léta a zároveň předvídal chladné proměny přírody, jejichž příchod byl nejenže nezvratný, ba i příliš brzký.

„Jak se vyvíjí vaše hodiny?" zeptal se Adam, když sešli dlouhé kamenné schody a mohli se opět všichni zařadit vedle sebe.

„Carrowovi jsou šílení. Mám z nich husinu," zachvěla se Ginny a nemělo to nic společného s ledovým závanem, jenž kolem nich v tu chvíli prolétl.

„Chtějí tu nastolit nový řád. Oni, Snape a ostatní Smrtijedi ze Zmijozelu," zavrčel Adam temně. Hermiona to nedokázala přemoct, při těch slovech s sebou trhla. Překryla si pravou dlaní levé zápěstí, třebaže její tajemství skrývalo hned několik vrstev látky, dřív, než si stačila uvědomit, co že to vlastně dělá. Nezdálo se však, že by si toho její přátelé všimli, nebo pokud ano, že by gestu přikládali nějaký význam. Musela zatnout zuby. Koneckonců, nebyl to jen Zmijozel, kde se skrývali Smrtijedi.

„Co kdybychom to dnes neřešili?" pokusila se navrhnout. Služebníci Pána zla na hradě a jejich předpokládané úmysly byly tématem každodenních hovorů kohokoli s kýmkoli, které pravidelně nejenže slýchala na chodbách, ale i s nimiž se ostatní studenti obraceli na ni. Měla by toho dost, i kdyby nemusela každý den lhát. „Tohle je jeden z posledních dní, kdy je počasí ještě aspoň trochu k světu. Máme volno. Nekažme si dnešek," zaprosila a na moment stiskla víčka k sobě, aby potlačila slzy, jež se jí draly do očí. Neviděla tak překvapený pohled ani Ginny ani Adama, jak se na ni obrátili poté, co svá slova vyřkla.