Letifer

Sto dvacet sedm

Dark Tranquillity - Nothing to No One

---
Věnováno AmaziliaColibry13. Protože bez čtenářů by nebyl autor.
---

Svým způsobem by se nebelvírská primuska nebála říct, že dějiště hlavních proměnných všeho, co se v Bradavicích dělo, se přesunulo do večerních hodin. Ano, během samotného vyučování se toho bezpochyby také odehrávalo mnoho: Amycus a Alecta Carrowovi pojímali svou výuku stále radikálněji, hodiny studia mudlů se změnily v agitaci proti všem, kdo neměli čistou krev, na hodinách Černé magie se vyučovala nejen černá magie a útočné kletby a nejeden student se svým nesouhlasem vůči současné situaci slovně vystupoval při téměř každé příležitosti. I proto se na Kobku pomalu začínala stát fronta. Když však vyučování svůj čas odbylo, když se studenti mezi sebou navzájem měli navzdory množství školní práce šanci sejít, tehdy se dávaly do pohybu věci mnohem důležitější, mnohem závažnější.

Hermioně v hlavě stále zněla slova, jež jí Draco před sotva pár dny svěřil. Ani zmijozelská kolej nebyla tak jednotná, jak by se na první pohled mohlo zdát. Ač se všichni tvářili táhnout za jeden provaz, nepokoje už začínaly klíčit i mezi hady. Jak že to říkal ta jména? Ne, počkat - neříkal. Draco si nepamatoval, kteří dva konkrétně ti nepohodlní studenti jsou. S jistotou mohl jen říct to, že byli oba v nižším ročníku než on, což pátrání po jejich identitě vskutku příliš neulehčilo, a že ta holka má vlasy hodné Weasleyových, což už dosti konkrétní bylo. Přiznal Hermioně, že na něj už několikrát zaútočili, ačkoli zatím se drželi pouze ústních kleteb, a zpravidla to bylo ve chvílích, kdy byl okolnostmi přinucen hlasitě obhajovat cíle Pána zla.

Přesto však, sama skutečnost, že ani ve Zmijozelu není situace v klidu, byla vpravdě znepokojivou. Jistě, nikdo nepředpokládal, že Voldemort bude mít absolutní podporu, ani on sám. Bylo však až příliš mnoho těch, kteří si mysleli, že touto dobou už budou Bradavice jeho věci sloužit podstatně více. Nespokojenost byla očekávaná. Ovšem spíše jen mezi lvy, jezevci a orly. U nich se počítalo s problémem.

K velké nelibosti nejen Hermiony, ale i madam Pinceové, se jedním z center, kde se studenti všech ročníků těchto tří kolejí pravidelně setkávali, stala bradavická knihovna. Ze strany knihovnice byl nepříliš spokojený postoj vůči této situaci dosti jasný. To, že se studenti potkávali, se neobešlo bez výměny slov, a ta leckdy zůstala v mezích, jež byla ve své oáze madam Pinceová s to tolerovat, leckdy naopak byly konverzace prokládané i zaníceným zvyšováním hlasu či dokonce výkřiky. Do knihovny už se studenti nechodili učit, jako spíš si stěžovat.

Stejně pochopitelný, ač povahou zcela odlišný, byl i důvod, proč z výběru právě tohoto místa ostatními nebyla nadšená ani právě Hermiona. Stále se do knihovny přeci jen učit chodívala, i když ze stran Černé magie a Studia mudlů by se dalo říct, že je oproti ostatním, snad jen s výjimkou zmijozelských Smrtijedů, ve výhodě. Hlavní podstata jejích rozhodnutí trávit co možná nejvíce svého volného času u zapadlého stolku mezi bezpočtem knih však přeci jen sahala někam ještě trochu jinam.

Jakkoli se to mohlo zdát neuvěřitelné, knihovna jí poskytovala soukromí. Hermiona zde mohla být sama.

Pokud ovšem nenastala situace, kdy se ji tam rozhodl někdo cíleně vyhledat. Ginny, Neville nebo Adam, ti za ní mezi svazky o dávných pohřebních rituálech docházeli nejčastěji. Když se dvě z volných židlí u jejího stolu začaly odsouvat, Hermionu ne poprvé napadlo, zda myšlenka nemůže být tím, co dává do pohybu události. Přišli by sem, kdyby na ně právě nemyslela, kdyby nad nimi nepřemýšlela? Přivolala je tím, nebo by se objevili, i kdyby zrovna rozjímala třeba nad Dracem?