Letifer

Sto dvacet

At The Movies - We Don't Need Another Hero

---
Věnování všem čtenářům. Veselé Vánoce!
---

Hermioniny kroky se více než čemukoli jinému podobaly klopýtání, když po konci soubojů Černé magie opouštěla skleník. Uvědomovala si, že vedle ní jde Neville, možná ji dokonce přímo i podpíral. Ani její druhý bok nezůstal ušetřen přítomnosti spolužáků, až příliš nejen Nebelvírských se kolem ní mačkalo, ať už jí chtěli poblahopřát za souboj, jejž právě předvedla, nebo se naopak chtěli zeptat, jestli je v pořádku – tak moc očividně byla otřesená. I přesto, že ostatní vlastně nijak nevnímala, však dokázala pochybovat, že by svou starost mysleli vážně. Ano, Neville a Parvati se vážně strachovali, ale ti ostatní? Nevěřila tomu.

Sotva si primuska uvědomila, že vešli do hradu, zastavila se na místě, zamrkala, a dokonce se Nevillovi vytrhla.

„Hermiono, tady bychom se zastavovat neměli," zpomalil i Neville a věnoval jí nejistý pohled; byli ve Vstupní síni, bylo jen otázkou vteřin, než tam vrazí jejich zmijozelští spolužáci, kteří se s odchodem ze skleníků maličko zdrželi, když chtěli Draco Malfoyovi pogratulovat za to, jak Grangerovou soubojem malém udolal. To, že byl souboj nejenže rovnocenný, ba zkonstruovaný, zjevně vůbec neviděli.

„Ne, teď je ta nejlepší chvíle," zavrtěla Hermiona k Nevillově překvapení hlavou a stáhla si oba rukávy.

„Nechceš se snad pouštět se Zmijozelskými do střetu, že ne?" znejistěl, zjevně si nebyl tak úplně jistý, co primuska dělá. Ani ona si tím nebyla úplně jistá. Jediné, co věděla, bylo... kam zamíří její příští kroky. Starosti s tím, aby si sama srovnala, co se stalo, si bude dělat až poté. Sevřela si levé zápěstí pravou dlaní, jako by chtěla zdusit to horko šířící se jí do kůže z tetování, pro tentokrát jí nedělalo nejmenší starosti, že kdokoli to gesto může vidět. Přeci na něm nebylo nic zvláštního, mohla si jen zápěstí natáhnout.

„Nechci se pouštět do ničeho," zavrtěla znovu hlavou. „Jen... asi potřebuji popadnout trochu dechu. A taky," výmluvně pokynula k chodbě vedoucí k umývárnám. Neville rázem zrudnul. Jednoduchý a prostý důvod, a zjevně mu vůbec nepřišel na mysl.

„Jo, jasně. Uvidíme se později?" zacouval ke schodišti.

„Později," souhlasila Hermiona a zamířila k chodbě, zatímco Neville se otočil a začal stoupat ke schodům. Hermiona ušla sotva dva tři kroky směrem, jímž se prve vydala, než obrátila, zrychlila a zaběhla do chodby protější. Ani v nejmenším nebrala ohled na to, že by jí Neville mohl ještě něco chtít říct, že by se mohl otočit. Ani na ostatní studenty, kteří mohli vidět, kam jde.

Seběhla úzké schodiště, které nikdo nepoužíval, až dolů na prázdnou ve zdi končící chodbu. Kroky, jež ji následovaly jen s několikavteřinovým zpožděním, ji donutily se téměř okamžitě otočit, a Hermiona zabořila tvář Dracovi do košile. Jako by chtěla dostát slovům, jež dala Nevillovi, zhluboka se nadechla, když okolo sebe ucítila jeho paže.

„Tohle skončí. Musí to skončit. Přísahám, že si promluvím se Severusem," zavrčel rozčileně Draco, když sevření okolo Hermiony uvolnil a odtáhl se od ní, ale jen tak daleko, aby jí mohl pohlédnout do tváře, aniž by ji pustil.

„To nemůžeš," zatřepala Hermiona nesouhlasně hlavou. Viděla, jak se Draco zamračil a nadechl se k odporu – pokračovala dřív, než stačil vznést svůj nesouhlas. „Jsem pro Smrtijedy logickým cílem – možná tím úplně nejlogičtějším vůbec. Navíc se nedá říct, že by se vůči mně chovali vyloženě vysazeně – o to už se postaral Snape po tom, co předvedla Alecto na Studiu mudlů. Navíc jediný, proti komu tě Amycus mohl postavit, aniž bys ho během prvních kouzel totálně nezrušil, jsem buď já, nebo Zabini. A ten jen proto, že má tetování. Nikdy mě do žádné velké akce neposlali. Možná jen chtěl vidět, co všechno skutečně dokážu," sypala ze sebe.